Informace získané z dotazníků předložených Libyjcům v uprchlických táborech byly zprvu sice neradostné, ale předvídatelné. Desítky tisíc jich trpí posttraumatickým syndromem, tisíce dětí vykazují psychické problémy. Nikdo však nečekal, že přes 250 žen přizná znásilnění vojáky Muammara Kaddáfího.
Doktorka Sihám Sardživaová vystudovala dětskou psychologii v Londýně a teď pracuje s libyjskými dětmi, které nesou následky válečného traumatu. K jejímu překvapení se na ni obrátily také znásilněné Libyjky, píše agentura AP.
Povětšinou to byly matky a Sirdživaová v nich vzbudila důvěru natolik, že se jí svěřily. První přišla před dvěma měsíci, za ní se objevily dvě další. Všechny byly matkami dětí, které měla doktorka v péči, a všechny vypověděly, že je znásilnili Kaddáfího žoldáci.
Sardživaová se proto rozhodla rozšířit dotazník, který používala mezi obyvateli uprchlických táborů v Libyi, o dotaz na znásilnění. Hlavním účelem těchto dotazníků bylo zjistit duševní stav dětí, jež prožily válečné trauma. K jejímu překvapení 259 žen přiznalo znásilnění.
Poznamenané oběti
"Když jsem začala do těch oblastí docházet, byla jsem velmi překvapená. Jednak tím, kolik lidí je tam postiženo posttraumatickým syndromem a jak mnoho dětí je mezi nimi. A pak také velkým počtem znásilnění," řekla Sardživaová.
O znásilňování se v minulosti hovořilo za konfliktů od Balkánu po Srí Lanku. Oběť vždy poznamená, ale v konzervativní muslimské společnosti, jakou je Libye, je to skvrna pro celou rodinu. Oběť se může ocitnout ponechaná napospas. Popsat případ novinářům nepřichází v úvahu.
Sardživaová dotazníky předložila 70 tisícům lidí. Vyplněných se jí vrátilo 59 tisíc. "Zjistili jsme, že 10 100 z dotázaných trpí posttraumatickým syndromem, 4000 dětí mají psychické problémy a 259 žen bylo znásilněno," řekla k výsledkům. Domnívá se, že znásilnění ale zdaleka nepřiznaly všechny oběti.
Ty, které se svěřily, uvedly jako dějiště činu Benghází, Tobrúk, Brigu, Bajdá i Adžedábíju na východě a Misurátu na západě. Některé se podepsaly celý jménem, jiné vypověděly anonymně, další se označily jenom iniciálami. Některé na zadní stranu dotazníku popsaly své hrůzné zkušenosti do detailu.
"Manžela svázali, mě znásilnili“
Jedna z misurátských žen napsala toto: "Nejdřív svázali manžela, pak mne znásilnili před ním a jeho bratrem. Potom mého muže zabili." Další žena z Misuráty napsala, že byly znásilněna před očima svých čtyř dětí, když Kaddáfího vojáci zapálili jejich dům. "Pak s dětmi utíkala pryč, chtěli se dostat do přístavu, ale Kaddáfího lidé začali přístav ostřelovat. Ve zmatku se děti ztratily. Když se mnou mluvila, byla velmi roztržitá. Neví, jestli jsou děti naživu," říká Sardživaová.
Také lékaři z nemocnic v Banghází slyšeli o znásilněných ženách, ale žádná z nich se na ně neobrátila. Jeden z lékařů v Adžedábíji, ležící 150 kilometrů jižně od Benghází, ošetřoval tři znásilněné ženy. "Byly vyděšné a bály se, že se o tom dozvědí jejich příbuzní. Dvě byly vdané, jedna svobodná. Přišly za mnou proto, že se bály, že byly nakaženy virem HIV," řekl lékař. I z Adžedábíje byly Kaddáfího jednotky nakonec vytlačeny. Teď je město až na povstalecké bojovníky pusté.
Jediný mediálně známý případ znásilnění se týká Libyjky Imán Ubajdíové. V březnu se jí podařilo dostat se do tripolského hotelu se zahraničními novináři a oznámit, že ji znásilnil gang Kaddáfího lidí, protože pochází z povstaleckého východu. Zachytily ji kamery a její snímky se dostaly do celého světa.
Libyjský psychiatr Alí Ruaj vyslal tři týmy svých lidí, aby vyhledávali oběti traumatizujících útoků v jejich domovech i táborech. Pátrají po lidech trpících posttraumatickým syndromem i po obětech znásilnění. Jeho klinikou v Benghází za dva měsíce prošlo 600 pacientů. Mnozí se o jeho službě dověděli z rozhlasu nebo novin. Většina z nich byly ženy, ale ani jedna neoznámila znásilnění.
Mluví, nevypovídají
Sardživaová hovořila se 140 znásilněnými, ale ani jednu se jí nepodařilo přimět případ ohlásit justici. Ani jedna nechtěla hovořit s novináři, i když jim bylo zaručeno, že jejich jména nebudou zveřejněna.
"U některých se projevovaly akutní psychotické symptomy, měly halucinace. Jiné jsou v těžké depresi, pár z nich je na pokraji sebevraždy. Některé si přejí, aby je příbuzní zabili, protože nechtějí, aby rodiny nesly břemeno hanby," vypovídá Sardživaová.
Některé už jejich manželé opustili. Ženy se bojí obrátit na lékaře, aby je nevyobcovaly jejich komunity. Jiné znásilnění tají i před rodinou, aby je manžel nezapudil a neponechala někde v poušti samotné.
"Používají znásilnění nejen k terorizování žen, ale celých komunit. Některé z těch žen jsou přesvědčeny, že byly znásilněny proto, že jejich muži bojují proti Kaddáfímu. Musíme hovořit o tom co se v Libyi děje, domoci se práva pro ty ženy a pomoci jim psychicky se zotavit," soudí Sardživaová.
