Ve světě rokenrolu je vždy módní být rebelem. Bývalí afričtí povstalci z jedné kytarové skupiny nepředstírají. Malijská skupina Tinariwen vznikla v alžírském exilu, její členové byli vycvičeni v jednom z libyjských vojenských táborů a prošli bojištěm. Svými hypnotizujícími blues, jehož kořeny spočívaly v tradiční tuaregské hudbě, se vždy zastávali malijských pouštních nomádů, uvedla agentura AP.
Svou hudbu kdysi tajně distribuovali na kazetách, které vláda zakazovala. Britský manažer skupiny Andy Morgan ji vždy přirovnával k vinné révě z hlučného ghetta. Jejich hudba vzrušovala nespokojenou generaci a sjednocovala otřesenou kulturu, která neměla noviny, rádio či televizní stanici.
V dnešních dnech však saharští hudebníci s turbany na hlavách jezdí na místa, jako jsou New York, Paříž či Tokio, kde propagují své nové album Aman Iman: Water is Life. Jeho dvanáct skladeb ve stylu 60. let s hrou na kytaru, africkými bubny a vytleskávanými arabskými rytmy je protkáno lyrikou, která popírá epický proud dnešního života Tuaregů.
Mnoho z těchto nápěvů napsali členové skupiny již před lety - ještě předtím, než letos začalo povstání v Mali a Nigeru. Zpěvák skupiny Abdalláh Adž Alhúsajní však říká, že hudba zůstává stále stejná.
"Problémy Tuaregů v Mali a Nigeru nikdy nebyly řešeny. Mladí Tuaregové jsou v horách se zbraněmi. Přejí si mír, avšak nejen to. Aby sešli dolů, chtějí vidět nějaký vývoj," řekl Alhúsajní.
Skupina Tinariwen (název znamená "poušť" či "prázdné místo") byla založena v jihoalžírském městě Tamanraset v roce 1979. Členové skupiny zde žili v bídě po povstání v Mali v roce 1963, po němž následovalo několik velkých hladomorů.
Jeden ze spoluzakladatelů skupiny Ibráhím Adž Alhábíb, vysoký dlouhovlasý kytarista, ztratil během povstání otce, zabily ho malijské jednotky. Vojáci také zničili bohatství rodiny, když pobili její velbloudy a hospodářská zvířata. On se pak stále stěhoval, byl ve vězení a mnoho času strávil mezi uprchlíky, nezaměstnaný a toužící po domově. Podle Morgana se Alhábíb naučil hrát na vlastnoručně vyrobených kytarách, které se skládaly z kanystru, tyče a drátů z brzdy kola. Byla to tvrdá škola, kterou si jen málokterý západní hudebník dokáže představit.
Poté, co se v 80. letech dostali do Kaddáfího Libye, cvičili členové skupiny v pauzách vojenského výcviku. Nakonec šest z nich bojovalo v malijském povstání v letech 1990 až 1996. Čtyři z nich stále zůstávají mezi dvanácti členy skupiny.
Podle jedné často zmiňované historky bývalý kytarista skupiny Kheddú Adž Usád šel do boje s elektrickou kytarou na jednom rameni a kalašnikovem na druhém. Podle legendy, která se o něm vytvořila, byl sedmnáctkrát postřelen, pokaždé přežil.
Pravdivé, či ne, podobné příběhy jen zesilují téměř mytický status skupiny. Skupina sama však svou minulost bagatelizuje a násilí již nepodporuje. "Myšlenka, že s pomocí zbraní můžete dosáhnout svých cílů, je zastaralá. Nestojí to za to," říká kytarista a zpěvák Hasan Adž Túhamí. Podle jeho názoru bylo povstání jeho generace špatný nápad, ale někdy se člověk musí podřídit svým závazkům.
Tinariwen se stala známou ve světovém měřítku díky malijskému každoročnímu hudebnímu Festivalu v poušti, na nějž se sjíždějí nejen místní nomádi, ale i zahraniční turisté.
Své první album The Radio Tisdas Sessions vydali v témže roce. Roku 2004 následoval světový hit Amassakoul ("Cestovatel"). Od té doby hráli s rockovými legendami Carlosem Santanou a Led Zeppelin.
Jejich nové album v sobě nese rysy šesti kytar, které vytvářejí pozadí pro jejich poetický zpěv o exilu, lásce, touze, válce a poušti. Mnoho z jejich písní začíná dlouhými kytarovými sóly, která postupně přecházejí v tradiční africké rytmy, naznačující berberský a marocký vliv. Fascinující mužské nápěvy jsou završeny ženskými hlasy, které vydávají chvějící se hrdelní výkřiky pomocí svých jazyků.
V písni Mano Dayak Alhúsajní se zpívá o postupném příchodu 21. století do pouště. Vyjadřuje údiv nad Tuaregem, který mluví do satelitního telefonu přivázaného ke stromu.
Podle Alhúsajního je nepokoj mezi Tuaregy způsoben tím, že jejich zemi chybí základy moderní civilizace. "Žádný rozvoj, školy, voda, učitelé. Je to zapomenutý svět," říká. V písni Soixante Trois ("63"), kterou v 80. letech napsal Alhábíb, odkazuje skupina k povstání Tuaregů v roce 1963. V jejím textu se slibuje, že "šedesátý třetí je pryč, ale vrátí se".
Túhamí říká, že se tak snaží odstrašovat od násilí tím, že oživí vzpomínky na minulost. "Chceme, aby lidé tyto písně slyšeli a vzpomněli si na to, co se stalo. Lidé zapomněli na naši historii, čím jsme prošli. Výsledkem byla další povstání (v 90. letech a v současné době)," dodává.
Na fotografii: Kapela Tinariwen, nedatováno
FOTO: olympic.asso.fr
