Uběhl rok od chilského dramatu, které v přímém přenosu sledoval celý svět. Třiatřicet horníků přežilo 69 dní v zasypaném dole, jejich následující životy už ale žádný zázrak nejsou.
Horníci cestovali po světě, zvali je na řecké ostrovy, do Británie, Izraele, Los Angeles - to vše jim zaplatili lidé dojatí příběhem odvahy a vytrvalosti. Dnes jich ale je většina bez práce a téměř v koncích, podpora z nejrůznějších stran postupně vyprchala.
Jimmy Sánchez dvakrát za měsíc podniká jedenáctihodinovou cestu autobusem do Santiaga, aby krátce navštívil psychiatra. Stejně jako osm dalších je na nemocenské kvůli přetrvávajícímu posttraumatickému stresu. Hrstka dalších chodí na soukromé terapie, píší New York Times. "Měli jsme strach, že nikdy neuvidíme své rodiny, že tam umřeme. Těch vzpomínek se prostě nemůžeme zbavit," říká Sánchez.
Edison Peña skončil v protialkoholické léčebně. "Pil jsem před rozhovory a po nich, abych srazil adrenalin, abych se uklidnil," řekl listu El Mercurio. "Dělám klauna, abych skryl realitu, ale vevnitř se cítím hrozně." Přitom ještě nějakou dobu po vysvobození byl za celebritu - běžel newyorský maraton a známý americký moderátor David Letterman ho pozval do své show, kde zazpíval kousek pecky od Elvise Presleyho.
Další horníci trpí nespavostí, nočními můrami či závislostmi na lécích. "Podobá se to tomu, jak trpěli veteráni z Vietnamu," soudí Rodrigo Gillibrand, psychiatr, který má na starosti oněch devět horníků na nemocenské. "Mají posttraumatické syndromy, jež mohou být chronické." Nikomu z nich nedoporučuje návrat do dolů.
Na jeho rady nedal José Ojeda a v únoru se pokusil sfárat. Sotva ale kolega někde v třísetmetrové hloubce odešel pustit vodu, zmocnila se ho panika. "Začal jsem se hrozně potit, studený pot. Ani si nepamatuju, jak mě dostali ven. Úplně jsem ztratil vědomí," citují ho New York Times.
Světská sláva, polní tráva
Havíři také ztratili sympatie veřejnosti, když se rozhodli zažalovat chilskou vládu. Přitom ta vynaložila na jejich záchranu ohromné úsilí, za nehodu mohla soukromá společnost. Jen pár loňských hrdinů má dnes stálou práci, pouze čtyři se vrátili do dolů. Dva skončili jako prodavači ovoce.
Podpora od chilského důlního magnáta Leonarda Farkase už je pryč - tehdy jim dal každému patnáct tisíc dolarů, aby se mohli z neštěstí vzpamatovat. Dvěma, kteří se chystali na svatbu, ještě přidal nové domovy. Někteří horníci se chopili příležitosti a snažili se z Farkase dostat ještě víc. Claudio Yáñez tlačil přes televizi a vymohl si od Farkase podstatně dražší dům, než mu chtěl původně darovat a než by dal svým vlastním zaměstnancům. "Pro horníky jsem už udělal spoustu; teď se musejí postavit na vlastní nohy," hájí se lidumil. Pětatřicetiletý Yáñez kontruje, že je nikdo nechce zaměstnat.
Další vzhlížejí k Hollywoodu, který má chystat filmovou adaptaci. Producent Mike Medavoy prý hodlá zaměstnat příbuzné horníků jako kompars - jenže zatím neexistuje ani scénář.
Ale někteří se přece na své nohy postavili. Pablo Rojas je partnerem v malé důlní firmě, šestadvacetiletý Pedro Cortez se vrhl na studium elektroniky, jeden semestr mu z většiny zaplatil chilský krajan z Zurichu. Na oplátku mu věnoval svou chilskou vlajku, podepsanou všemi třiatřiceti muži. "Musíme se s rodinou hýbat kupředu. Sedmdesát dní za mě bojovali, teď je na mně, abych vykročil."
Důl San José v Copiapó se zavalil 5. srpna, až po sedmnácti dnech záchranáři zjistili, že třiatřicet havířů je naživu. Vyhrabat se je snažily tři mezinárodní záchranné týmy, po rekordních 69 dnech v podzemí uspěly. Po fyzické stránce byli povětšinou v pořádku, problémy měli hlavně se zuby.
