Isabel, v tradičním mexickém oděvu charro a s obrovskými třpytícími se náušnicemi, odhodlaně čelí tuctu mužů a energicky zpívá. Je jedinou ženou ve své skupině mariachis, tradičních mexických hudebníků a zpěváků.
Již 16 let patří k několika málo ženám, které vystupují na Garibaldiho náměstí, v centru hudby mariachi v Mexiku. Blahosklonnost, s níž k ní shlížejí někteří její kolegové, svědčí o tom, jak je toto povolání pro ženu obtížné.
Ve světě tradičně vyhrazeném mužům musela tato dvaatřicetiletá žena, matka jednoho dítěte, čelit pohrdání některých posluchačů či kolegů, ale také výhradám svého otce. On sám býval nicméně také mariachi a předal své dceři zálibu v typické lidové hudbě.
"Prohlašoval, že místo ženy je v domácnosti," vypráví Isabel. Podotýká, že s odmítavým postojem vůči mariachis opačného pohlaví se setkává především u starších osob.
Mexický svaz mariachis (UMM) registruje zhruba dva tisíce hudebníků a mezi nimi je jen dvacítka žen. Ty musejí v mužských skupinách čelit předsudku, že tento symbol mexické identity pocházející z 19. století je vyhrazen jen "machos", tedy mužům.
Když Isabel hraje na housle a zpívá s muži své skupiny, není její úkol snadný, mnozí na ni pohlížejí zle.
"Nechci to nijak komentovat," prohlašuje jeden z veteránů, člen slavné skupiny Mariachi Vargas. Aby ženy dosáhly úrovně mužů, musejí podle něho ujít ještě dlouhou cestu.
Jiní jeho názor nesdílejí a bouřlivě tleskají ženám mariachis, které do představení vnášejí rozmanitost.
"Nejhorší na tom je, že v Mexiku dosud převládá machistická kultura. Muži se toho nedovedou zbavit," stěžuje si Isabel. Soudí, že se spolu se ženami, které podobně jako ona vystupují ve skupinách mariachis, pustila do "tichého boje".
Pro tento boj však připravila cestu generace bojovných žen, které koncem 50. let minulého století narušily tabu a založily první skupiny mariachis, které byly celé ženské. Ty již dnes v Mexiku téměř nejsou, ale ve Spojených státech jsou běžné.
Jednou z těchto žen byla dnes již osmdesátiletá Lupita. Jako poklad chová černobílé fotografie své skupiny Las Coronelas, která se prosadila jak na domácích scénách, tak při zahraničních turné.
"Byly jsme jediná ženská skupina a publikum nám tleskalo a vychvalovalo nás, protože jsme byly ženy," vzpomíná Lupita na zlatý věk mariachis.
Slečna Villa, která zůstala bezdětná a svobodná, pohnutě vypráví o dobách, kdy se všechny ženy této skupiny věnovaly svému povolání naplno, dokud ji některé neopustily, protože se provdaly.
"Muži jsou žárliví a nedůvěřiví. Dvě dívky se provdaly a to byl konec. Manželé je donutili zůstat doma," říká.
Pro tuto kytaristku a zpěvačku, jejíž hlas dosud nese stopy dávné krásy, když spustí písně La taquilera nebo Jak je krásný můj Michoacán (stát na západě Mexika), je profesionalita rozhodujícím faktorem. Proto si přeje, aby se do nové školy mariachis, která byla v Mexiku otevřena loni v říjnu, hlásilo hodně dívek.
Z 85 dnešních studentů této školy je jedenáct žen. Většina z nich jako María Teresa Gabrielová shodně prohlašuje, že po třech letech studií odsud odchází žena lépe připravena překonávat všechny překážky.
