Debatu o osudu legendární americké letkyně Amelie Earhartové znovu rozvířila černobílá fotografie, kterou v americkém Národním archivu nalezl bývalý zaměstnanec ministerstva financí Les Kinney. Earhartová a její navigátor Fred Noonan byly naposledy spatřeni 2. července 1937, když se na palubě dvoumotorového stroje Lockheed Electra vydali z Nové Guineje na poslední etapu cesty kolem světa.
Fotografie zachycuje skupinu lidí v přístavu na atolu Jaluit, který patří do souostroví Marshallových ostrovů. Muž na okraji skupinky nápadně připomíná Noonana, zatímco postava zády k objektivu je patrně štíhlá žena s krátkými vlasy, jaké mívala Earhartová. Loď na straně snímku by podle badatelů mohla táhnout letadlo Lockheed dvojice aviatiků, jemuž prý odpovídá i délka zachyceného předmětu - 11,5 metru.
Ve dvouhodinovém dokumentu televizního kanálu History Channel badatelé tvrdí, že na základě porovnání s jinými fotografiemi Earhartové je na snímku s velkou pravděpodobností zachycena právě ona.
Podle ředitele organizace Tighar Rica Gillespieho ovšem nic nenasvědčuje tomu, že jde skutečně o Earhartovou. "Mohu vám předložit desítku fotografií Amelie Earhartové z posledních dní její cesty kolem světa. Má na nich kratší vlasy, nedosahují až po límeček. A tohle nevypadá jako Fred Noonan," komentoval snímek Gillespie.
Průkopnice ženského létání Earhartová ve třiceti přeletěla Atlantik, o dva roky později překonala rychlostní rekord v ženském létání a v 34 letech přeletěla oceán znovu, tentokrát sama. Po vzoru prvního sólového pokořitele Atlantiku Charlese Lindbergha byla přezdívána "Lady Lindy" a její životní příběh je součástí povinného učiva na amerických školách. V roce svých čtyřicátin si naplánovala cestu kolem světa.
Cestu spolu s navigátorem zahájili 20. května 1937 v kalifornském Oaklandu a zamířili na jihovýchod. Z Miami 1. června odletěli do Portorika a pak na jih do Brazílie, odkud se vydali přes Atlantik do Senegalu. Přeletěli Afriku a z eritrejského Assabu zamířili do Indie. Dál letěli přes Barmu, Singapur a Indonésii na sever Austrálie a na Novou Guineu. V tu chvíli zbývalo překonat poslední čtvrtinu cesty, 11 tisíc kilometrů nad Tichým oceánem.
Earhartová se naposledy ohlásila 2. července ráno s tím, že jim dochází palivo a oni nevidí letadlovou loď Itasca, na níž je mají doplnit. Prezident Franklin Roosevelt posléze nařídil rozsáhlé pátrání. Vše ale bylo marné a pilotka byla 5. ledna 1939 úředně prohlášena za mrtvou.
Její nejasný konec dal vzniknout i několika konspiračním teoriím. Podle jedné ji zajali Japonci, podle jiné zase byla její havárie jen záminkou pro letecký průzkum japonských vojenských základen v oblasti a Earhartová dál žila v ústraní pod změněnou identitou. Dokument kanálu History Channel rozvíjí první z uvedených variant.
Podle další teorie Earhartová pád letadla přežila a zemřela nejspíš až za několik týdnů na pustém ostrově Nikumaroro ostrovního státu Kiribati. S touto verzí přišla v roce 2014 skupina vědců organizace Tighar (Mezinárodní skupina pro záchranu historických letadel), kteří tvrdili, že se jim podařilo identifikovat ostatky Earhartové, jež byly nalezeny na zmíněném ostrově již v roce 1940. Jejich tvrzení podporuje i nález z roku 1991, kdy byl na pobřeží atolu nalezen hliníkový plát s otvory po nýtech, který odpovídal vybavení letounu Lockheed L-10 Electra.
