V čele Kuby brzy stane muž, jehož příjmení už nebude Castro. Ke generační změně u vládních komunistů dochází ve stejné době, kdy se probouzí ostrovní společnost povzbuzená politikou předešlé americké vlády. Donald Trump ale sblížení brzdí, volby jsou stále parodie a Kubánci pořád mají strach vyjádřit svůj názor. TÝDEN zjišťoval, jaké to v zemi stojící na historické křižovatce je.
Svítá a Havana vstává do nového dne. Zpěv hrdliček a švitoření vrabců přehlušuje kokrhání kohoutů a sílící pouliční ruch. Slunce barví dozlatova věžičky budovy Gran Teatro, kde Barack Obama před dvěma lety přednesl svou vizi budoucích vztahů Kuby a Spojených států, i kupoli Kapitolu dokončeného v roce 1929. Dnes v něm sídlí Kubánská akademie věd. Málokde je prolínající se minulost a budoucnost karibského státu patrná tak jako tady, v okolí náměstí Parque Central a bulváru El Prado. Na jedné straně leží Stará Havana s honosnými hotely, davy zahraničních návštěvníků a taxikáři v nablýskaných amerických kabrioletech z 50. let, na straně druhé čtvrť Centro s rozpadajícími se domy a jejich zevlujícími obyvateli.
Kuba se ocitá v mimořádné době. Fidel Castro je už přes rok mrtev, téměř tři roky je znovu v provozu americká ambasáda. Jedna z posledních výsep komunismu se více než čtvrtstoletí po konci studené války snaží najít své místo v globalizovaném světě a naučit se vycházet se svým hlavním nepřítelem. Přitom hodlá chránit svůj styl života. Především se ale připravuje na jednu věc - dobu "pocastrovskou".
Plánované okysličení
Šestaosmdesátiletý Raúl Castro, který po svém starším bratrovi převzal v roce 2008 úřad prezidenta a o tři roky později i post prvního tajemníka komunistické strany (PCC), avizoval, že až mu letos skončí druhý prezidentský mandát, o další usilovat nebude. Stranickou funkci si sice chce ponechat do sjezdu v roce 2021, i tak jde ale o velkou změnu. Nová hlava státu by měla být známa v dubnu a očekává se, že se jí stane představitel nové generace - sedmapadesátiletý viceprezident Miguel Díaz-Canel, vystudovaný elektroinženýr a někdejší ministr školství. Vše je dopředu připraveno. "Soudruh Díaz-Canel není žádná improvizace," prohlásil před časem Castro. Vybrat prezidenta mají za úkol nově zvolení poslanci Národního shromáždění lidové moci.
Celkem 605 jeho členů se volilo 11. března. Kandidátů bylo 605. Opozice volby označila za frašku. Aby občané na "svátek demokracie" nezapomněli, nadcházející důležitý den jim připomínaly plakáty v ulicích i televizní spoty v přestávkách baseballových zápasů. "Hlasujte pro kandidáty lidu," vyzývaly. Fotografiemi vybavené medailonky budoucích poslanců si bylo možné přečíst na papírech A4 ve výlohách obchodů a na jiných místech. V den D vyrazili k urnám i obyvatelé Trinidadu, populárního koloniálního města z 16. století. Ráno to na velký zájem nevypadalo - mnohem větší fronty než před volebními místnostmi se tvořily před prodejnou, do které právě přivezli brambory - většina lidí se ale během dne hlasovat přece jen uvolila. Účast sice není povinná, ale Výbory na obranu revoluce (CDR) pečlivě sledují, kdo přišel, tak proč na sebe zbytečně poutat pozornost...
Podle oficiálních výsledků nakonec dorazilo 85 procent voličů, o něco méně než obvykle. Může to být příznak, že se Kubánci probouzejí z letargie? Postava Díaz-Canela příliš optimismu nevyvolává - volby označil za "závazek revoluci", jež je "napadána a ohrožena" Spojenými státy. Někteří přesto vyjadřují opatrnou naději, že se věci obrátí k lepšímu. "Pokud bude nový prezident chytrý, bude podporovat podnikání. Dnes nemůžete nic sehnat, protože na dovoz čehokoli jsou hrozně vysoká cla," stěžuje si provozovatel soukromého ubytování ve městě Cienfuegos, který si nepřál uvést své jméno. Socialismu už má podle všeho dost. "Jaké je to teď v Československu? Lepší, ne? Tak vidíte," řekl TÝDNU.
Turistický zlatý důl
Současná Kuba je zemí paradoxů. Kubánci již mohou cestovat do zahraničí, většina z nich na to ale nemá, oficiální průměrný plat činí něco přes 700 pesos (asi 500 korun). Výrazně si přivydělat je možné v cestovním ruchu. Podnikání bylo rovněž uvolněno a jeho prostřednictvím se lze dostat ke konvertibilnímu pesu (měna, kterou vláda zavedla v roce 1994 původně jako alternativu k americkému dolaru; slouží k nákupu luxusního zboží a využívají ho turisté). Projevuje se to rostoucím počtem soukromých restaurací, takzvaných paladarů, a ubytování typu bed and breakfast, pro něž se používá označení casa particular.
Smartphone už na Kubě vlastní kdekdo a dostupnější je také internet, lidé za ním ale musejí chodit k wi-fi hotspotům. Na křižovatkách mohou řidiči využívat takovou vymoženost, jakou je odpočet času, po který bude svíti zelená či červená, ale velkorysá hlavní dálnice je plná děr. Turisty převážejí mezi oblastními centry ukrutně klimatizované autobusy čínské značky Yutong, s přibývající vzdáleností od Havany se však musejí stále častěji vyhýbat koňským povozům. Zpoždění ovšem šoféry autobusů příliš netrápí, na dálnicích neváhají couvat, aby pod mostem, kde ve stínu čekají stopaři, nabrali své známé. Jindy zastaví u nenápadného domku pro igelitku s potravinami. I v obchodech, kde je možné platit konvertibilním pesem, lze totiž zakoupit jen několik druhů zboží. Velkou část sortimentu zpravidla tvoří rum, a aby se regály zaplnily, stojí na nich někdy pár desítek lahví stejného piva.
Pozor na pusu
"Ostrov svobody" zůstává nejen špatně zásobený, ale především nesvobodný. "Říká se, že Kuba má jedenáct milionů obyvatel a polovina z nich dělá pro tajnou policii," upozorňuje třicátnice María, obyvatelka Havany. Totéž vyjadřuje jinými slovy Ángel, jenž ve městě Camagüey provází německé turisty. Sedíme vedle něho na klidném Plaza San Juan de Dios a klábosíme. O budoucnosti castrovského režimu se mu příliš mluvit nechce. "Lidé se tady o politice raději moc nebaví," vysvětluje a dává si ukazovák na rty. Pak ale rychle vstane a těsně předtím, než odběhne ke své skupině, se ohlédne a německy utrousí: "Kubánský prezident je pitomec..." Vláda sice tvrdí, že v zemi nejsou žádní političtí vězni, Kubánská komise pro lidská práva a národní smíření (CCDHRN) ale v loňském roce zaznamenala 5155 neopodstatněných zadržení. "Svévolná zatčení, výpovědi ze státních zaměstnání a pronásledování živnostníků jsou nadále používány k umlčení kritiky," konstatuje Amnesty International.
Není pochyb o tom, že mnoho věcí Kubánce štve, duch revoluce let 1953 až 1959 ovšem žije dál, americkou "kolonií" tu zřejmě nikdo znovu být nechce. "To je Che Guevara, toho znáte, ne?" říká s rozzářenýma očima havanský taxikář a ukazuje na známou ocelovou podobiznu na fasádě budovy ministerstva vnitra přiléhající k náměstí Revoluce. Na rozlehlé vybetonované ploše je k vidění také památník Josého Martího, bojovníka za nezávislost na Španělsku, a od roku 2009 i druhý kovový nástěnný výtvor znázorňující Camila Cienfuegose, revolucionáře, jenž zahynul několik měsíců po svržení diktátora Batisty při leteckém neštěstí. Popkulturní symbol Che je ze všech hrdinů režimu jednoznačně nejoblíbenější. Podobně jako Cienfuegos zemřel "včas" (ve věku 39 let byl v roce 1967 zajat a zastřelen v Bolívii), a nestačil se tedy zdiskreditovat. Jeho portréty se objevují nejen na suvenýrech, ale i na domech obyčejných Kubánců.
Věčný Fidel
S Fidelem je to složitější. Na člověka "vybafne" také téměř odkudkoli, ale jeho tvář nejčastěji shlíží z oficiálních billboardů, na nichž mu někdy dělá společnost Raúl, případně zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez, či dokonce Vladimir Iljič Lenin. Na plakátech nesmějí chybět motivační slogany typu "Socialismus, nebo smrt" nebo "Jsme a musíme být socialisté". Velice povedené je heslo "Permanentní inspirace velkého atleta" u havanského sportovního centra, které doprovázejí fotografie dlouholetého vůdce v boxerských rukavicích či s baseballovou pálkou. Působí to směšně, ale vlastně ne o moc více než reklamy v kapitalistických zemích.
Nové billboardy přibyly po Castrově smrti. Por siempre (Navždy), stojí na nich často. Obyvatelstvo je však v názoru na El Comandanteho rozdělené. Podle průzkumu televize Univision pořízeného rok před jeho smrtí ho podporovalo 44 procent Kubánců, zatímco 50 procent na něho nahlíželo negativně. Nemluvě o emigrantech v USA. Zejména takzvané zvláštní období - ekonomická krize, která nastala po rozpadu východního bloku - není nic, na co by Kubánci vzpomínali rádi.
Přimražené tání
Devadesátá léta jsou minulostí a nyní je situace jiná. Stále však jde o jakési mezidobí a nikde není psáno, že režim nemůže opět přitvrdit. Stejně jako není jasné další uvolňování ve vztahu ke Spojeným státům. Trumpova republikánská administrativa je daleko méně vstřícná než Obamova a na podzim naopak zpřísnila existující ekonomické embargo. Důvěru narušila i kauza týkající se poškození sluchu amerických diplomatů (podle odborníků z Michiganské univerzity mohlo jít o vedlejší důsledek pokusů o odposlech). Washington v říjnu šedesát svých lidí stáhl a počátkem března oznámil, že v omezeném režimu bude úřad pracovat i nadále. Havana rozhodnutí odsoudila.
Jisté je jedno - Kuba v současnosti rozhodně nevyužívá potenciál, který má. "Kdyby to byla soukromá firma, byla by tu prodejna suvenýrů, knih, cédéček...," posteskne si průvodce v havanské tabákové továrně. "Takhle to ale nikoho nezajímá. Prostě socialismus," krčí rameny. Když je po prohlídce, bere s sebou turisty do místnosti, jež slouží jako úschovna zavazadel. "Chcete vidět nějaké doutníky?" ptá se, když za sebou zavírá dveře. Cena 20 konvertibilních pesos (400 korun) za pět voňavých krasavců značky Cohiba je velice lákavá, takže se po nich jen zapráší. Ochranka stojící u vchodu samozřejmě o všem ví. Doutníky z továrny mizejí ve velkém. Když baliči splní denní normu, mohou si své další výtvory odnést a později si jejich prodejem výrazně přivydělat.
A takhle je to na Kubě s lecčím. Platí zde Čechům důvěrně známá poučka z dob nedávno minulých: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Na druhou stranu - ostrov není (možná s výjimkou letoviska Varadero) kýčovitým "disneylandem", jímž by se za jiných okolností mohl stát.
