Vedení v Havaně se konečně rozhodlo sjednotit dvě oficiální měny v zemi: národní a konvertibilní peso. Má se tím odstranit ostudná diskriminace a oživit ekonomika. Neodvratný krok však skrývá i rizika. Že je veřejnost informována o časovém plánu akce jen po troškách, ukazuje, jak těžké to pro revolucionáře na Kubě je.
Existence paralelních měn torpéduje realizaci tržně hospodářských reforem, o něž se Kuba v uplynulých dvou letech více či méně intenzívně snaží. Jde o přestavbu ostrovní státní ekonomiky v řízený trh s volným prostorem pro soukromé podnikání.
Od roku 1994 existuje na Kubě "národní" peso (CUP), v němž dostávají výplatu státní zaměstnanci a ze něž si lze koupit v podstatě jen přídělové potraviny, ovoce a zeleninu na trzích a jiné nejobyčejnější zboží, jakož i konvertibilní peso (CUC) postavené na úroveň americkému dolaru.
CUC otevírá dveře ke kvalitnějšímu a podpultovému zboží. Řadový Kubánec ale nemá oficiálně možnost si "americké" peso vydělat. Dostane se k němu, jen když mu ho pošlou příbuzní z ciziny, většinou z Floridy, anebo když má kontakt s turisty. CUC lze získat i ve směnárně v kursu jedno konvertibilní peso za 25 peset kubánských. V podstatě státní lichva.
CUC je jedním z největších hříchů revolučního vůdce a socialisty Fidela Castra. Jeho zavedením roku 1994 se "ostrov svobody" rozloučil s beztřídní společností. Kdo má plné kapsy konvertibilního pesa, patří de facto k elitě. Zbytek se musí spokojit s téměř bezcennými penězi.
Průměrná mzda ve státním sektoru je 500 CUP měsíčně, což je 20 dolarů. Aby vůbec zaměstnanci ve státním přežili, musejí si nejrůznějšími způsoby pomoci. Patří k tomu i korupce a krádeže - vzpomeňme časů existence ČSSR a hlášek typu "Kdo nekrade, okrádá rodinu". Existence dvojí měny znamená i dva vedle sebe špatně fungující hospodářské systémy.
Osvícenější ekonomové režimu zatím bez větších úspěchů hledají cestu k pokud možno nejméně bolestnému přechodu z hospodářství státního k fungujícímu sociálně-tržnímu hospodářství. Dvě měny jsou na této pouti jednou z největších překážek.
Jak už ale ukázaly dosavadní váhavé reformní kroky, nebude sjednocení obou peset znamenat žádný "velký třesk". Havana volí cestu sjednocení krůček za krokem. Vláda drží své občany v nejistotě.
Neví se, jak bude proces konkrétně vypadat, ani jak dlouho bude trvat. Zatím je jasné to, že první na řadě jsou právnické osoby, tedy podniky. Fyzické osoby musejí mít ještě strpení.
V úředním oznámení se ale zcela realisticky uvádí, že pouhé sjednocení měny a směnného kursu hospodářské problémy Kuby nevyřeší. Je to prý ale nezbytné, aby se obnovila jak hodnota pesa, tak jeho funkce jako účetní a platební prostředek.
Vedle nezpochybnitelného potenciálu k dynamizaci těžkopádné ekonomiky to však skrývá i nemalá rizika. Obyvatele čekají nejisté časy. Nikdo neví, jaký bude budoucí kurs domácí měny k dolaru.
Zdraží se například dosud subvencované zboží? Zlevní naopak dovoz? Zvednou se mzdy vyplácené státem na realistickou úroveň. Vládci v Havaně slibují, že nikdo nebude trpět. Lze jim ale po nejrůznějších nedobrých zkušenostech z minula věřit?
