Přišly z Ruska s láskou k tropické socialistické utopii, když bylo ještě všechno v pořádku. Byly to mladé ženy přitahované romantikou revoluce Fidela Castra, závanem čerstvého vzduchu na tak odlišném karibském ostrově pro ty, kdo byli rozčarováni sovětským komunismem.
Když se však v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, stovky ruských žen, které se vdaly za Kubánce a přestěhovaly se do jejich země, zůstaly odříznuté od domova a uvízly v chudobě, kterou způsobila kubánská ekonomika stále hlouběji upadající do krize.
Pro ženy, které prožily útrapy druhé světové války v Rusku jako děti, znamenaly dlouhé výpadky elektřiny a nedostatek jídla i pohonných hmot krutý návrat do minulosti. "Byly jsme mladé, a když jsme sem přišly, byla Kuba tak nádherná," říká filmová historička Zoja Barašová, která na ostrov přišla v roce 1963. Kubánští vůdci byli tak mladí ve srovnání se sovětskou gerontokracií a abstraktní umění nebylo považováno za neslučitelné s komunismem.
Zojiny naděje najít "skutečný socialismus" dostaly ránu, když Kuba začala kopírovat sovětský model a nadto jej doplňovalo umdlévající horko.
"Dnes je naše situace obtížná, stejně jako celé země," připomíná 72letá Barašová, která nemůže vyjít se svými 260 pesy (zhruba 200 Kč) měsíční penze. Tu dostává po 30 letech práce v kubánském filmovém průmyslu.
Na Kubě dosud žije asi 1300 žen z Ruska a bývalých sovětských republik Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. Perou se s životem, jak to jen jde.
Ve starém panském domě, který patří ruskému velvyslanectví, vede dvojice žen obchod, v němž je na prodej cokoliv od vodky a nakládaných okurek po dováženou zubní pastu, brambůrky a viagru.
Nejkrutějším aspektem není nemožnost cestovat domů. Kuba jim obvykle poskytovala dotované letenky každých pět let, které mohly platit v pesech. Ale kubánské aerolinky přestaly do Moskvy létat a letenky nyní musejí být placeny v tvrdé měně, což si může dovolit jen málokdo.
"Můj otec zemřel v roce 1994 a já jsem na jeho pohřeb nemohla," říká v slzách ukrajinská cikánka Zita Kelderariová. Zpěvačka flamenka se zamilovala do kubánského pilota vrtulníků v Kyjevě v roce 1985. Na ostrov přijela sovětskou lodí s nákladem jugoslávského másla. Když muž před několika lety utekl do Spojených států, zůstala na Kubě bez prostředků.
Nyní mohou cestovat jen ženy, které jsou šťastné, že jim příbuzní mohli poslat peníze na cestu. Pouze z kubánské penze by trvalo deset let, než by ušetřily dostatečnou sumu.
Pro většinu už je navíc příliš pozdě vrátit se a začít nový život. Mnohé jsou babičky s rodinami, o něž se starají.
Výpadky elektřiny jsou pryč a zlepšily se i dodávky potravin od temných dnů postsovětské krize na Kubě. Ale obydlí se rozpadávají a jsou přeplněná. Jen málo lidí má auto a přístup na internet je drahý.
Ruské knihkupectví v Havaně skončilo, když v Moskvě přišel Michail Gorbačov s reformami perestrojky. Předplatná na noviny a časopisy byla zastavena, čímž byl přerušen tok informací z Ruska.
Navzdory problémům však některé ženy šly dál. "Nevím, co je nostalgie. Není proč sedět a brečet," říká Natalia Balashová, které se podařilo spojit ženy v kulturním klubu pro rusky mluvící. Na Kubu přijela v roce 1969 vedena láskou k důstojníkovi kubánské armády, jehož potkala v Moskvě, stejně jako Castrovou ráznou transformací Kuby.
"Věděla jsem, co můžu čekat. Kuba budovala socialismus a měla přitom potíže. My jsme přišly dobrovolně, z lásky," prohlašuje. Přesto se cítila jako trosečník, když její země zmizela.
Barašová sáhla do svých vnitřních rezerv a vzpomněla si na improvizace z válečných dob, kterým ji naučila její matka, aby se vypořádala s krizí. Například na drcené skořápky, jež používala jako čisticí prášek.
Po 14leté přestávce se loni konečně znovu podívala do Moskvy - na pozvání se zúčastnila světové konference Rusů žijících v zahraničí. Dokonce se v Kremlu setkala s prezidentem Vladimirem Putinem.
Jelena Verselová se po dvou rozvodech na Kubě vydala jinou cestou. Na zbídačelém Ostrově mládeže se stala disidentkou. Byla deportována i ohrožována kubánskou policií. Rodina musela prodat těžko nabyté elektrické spotřebiče, aby jí zaplatila lístek do Moskvy. Tam přijela se 170 dolary v kapse, aby začala nový život.
"Ani nás nenechali říct jí sbohem," vzpomíná 22letá dcera Aguilar, která studuje na havanské univerzitě. Ruský konzulát na Kubě odmítl její matce pomoci i s nalezením rodinných příslušníků ve Vladimiru asi 180 kilometrů od Moskvy. "Doufám, že se mi odtud podaří odjet za matkou. Chci se vrátit ke svým kořenům v Evropě," vyjadřuje přání blonďatá dívka.
Kubánský filmový dokument "Všechny měly být královnami", který byl natočen v loňském roce, zachycuje osamělost žen ze sedmi někdejších sovětských republik, jež žijí na ostrově. "Bylo to stěhování z lásky, část naší zničené utopie," vysvětluje režisér Gustavo Cruz. "Pracovaly v naší zemi dlouhá léta. Bylo by nevděčné na ně zapomenout."
Na fotografii: (1) Havanské ženy, 8. září 2007; (2) Člen plukovní kapely u pomníku Ernesta Guevary v Havaně, 10. září 2007; (3) Pouť za sv. Pannou, Havana, 8. září 2007; (4) Kubánští školáci v Havaně, 6. září 2007; (5) Dámská společnost v jednom z domovních průchodů, Havana, 6. září 2007
FOTO: AP
