Není to tak dávno, co si kubánští surfaři vyráběli windsurfingová prkna tvarováním izolační vrstvy z ledničky pomocí struhadla na sýr. Teď se prohánějí po vlnách na prknech z druhé ruky, která jim darovali surfaři ze zahraničí, jejichž solidarita pomáhá udržet nad vodou jeden z nejméně známých klubů ve světě surfingu.
"Kuba je jedním z posledních míst na světě, kde se donedávna nesurfovalo. Je asi jako Bali v šedesátých letech minulého století," vysvětluje devětačtyřicetiletý australský inženýr Bob Samin, který propaguje surfing na tomto karibském ostrově.
Surfing, jenž se na rozdíl od jiných sportů na Kubě netěší oficiální podpoře, přežívá díky houževnatosti hrstky nadšenců, kteří se naučili surfovat napodobováním toho, co viděli v zahraničních magazínech.
Bez peněz a jen se skromnými kontakty s okolním světem sdílí zhruba stovka surfařů na Kubě těch několik málo prken, které má. Podle Samina mezi nimi vládne družnost, jaká kdysi pojila surfaře jinde ve světě, tu ale teď nahradila soutěživost.
"V ostatním světě ztratil windsurfing duši, stal se záležitostí konkurence a ctižádosti. Tady je to ale jiné," konstatuje Samin, který pracuje na ropné plošině v Indickém oceánu a každých pět týdnů cestuje na Kubu. Je také hybnou silou mezinárodního úsilí o zásobení Kubánců surfovacími prkny a spolutvůrcem internetové stránky http://www.havanasurf-cuba.com, jejímž prostřednictvím proudí na ostrov většina darů. Od počátku letošního roku dostali Kubánci 20 prken a dalších 40 by mělo dorazit v příštích měsících.
"Dárci surfovacích prken dobře vědí, co to je, sedět na pláži, toužebně se dívat na vlny a nemít možnost se po nich sklouznout," říká šéf Kubánské asociace surfařů Eduardo Valdés. "Všichni ti, kteří přijíždějí na Kubu, s sebou přinášejí nějaké věci a nakonec tady nechávají dokonce ještě víc, než by se dalo čekat, protože si uvědomují, že jsme dobří lidé. Dávají nám dokonce i ošacení."
Dům sedmadvacetiletého hustě potetovaného chemika je pro kubánskou windsurfingovou kulturu epicentrem dění. Darovaná prkna jsou naskládána v jeho jídelně, za dveřmi i v garáži. Přicházejí sem surfaři, aby se tu poohlédli po prknech nebo doplňcích, jako je vosk na surfovací prkna nebo vázání. Prkna dostávají zdarma za jedné podmínky - nesmějí je prodat. Mohou je půjčovat, darovat nebo se jich zbavit, ale léta nouze kubánské surfaře naučila, že takové věci jako vzájemná pomoc a solidarita s ostatními milovníky windsurfingu jsou důležitější než peníze.
"Když jsem šel na vojnu, dal jsem své prkno jinému surfaři," vysvětluje Valdés. "A tak je to se vším, dokonce i s kouskem vosku."
Kuba není proslulá velkými vlnami, ale cizince sem vábí mystika surfování v jedné z mála socialistických zemí světa. Přijíždějí sem zejména během mírné kubánské zimy, kdy jsou vlny konzistentnější. Ale nejlepší surfování je prý v období bouřek, které Karibik postihují každé léto. Zcela nedávno tu řádila tropická bouře Fay.
Valdésovi září oči, když vzpomíná na hurikán Katrina, který se v roce 2005 přehnal přes Kubu cestou do New Orleans. Pro americké pobřeží Mexického zálivu to byla pohroma, ale pro kubánské surfaře to byl ráj.
"Surfovali jsme asi týden na vlnách vysokých 1,8 až 2,4 metru. Bylo to perfektní," libuje si Valdés.
Kubánské úřady pohlížely v minulosti na surfaře s jistým podezřením, zvláště poté, co údajně kdosi v roce 1994 uprchl na surfovacím prkně na Floridu. "Dokonce ještě teď se nám stává, že se vydáme na pláž, a tam jsou lidé, kteří se na nás obracejí: 'Mizíte? Vezměte mě s sebou.'," usmívá se Valdés. Podle něj je ale nemožné překonat na prkně 144 kilometrů dělících Kubu a USA.
Svět windsurfingu považuje kubánské surfaře za talentované, zatím ale neschopné soupeřit s těmi nejlepšími na světě. Podle Valdése je na Kubě spousta dobrých surfařů, postrádají ale zázemí a podporu, které jsou pro proniknutí na špici nezbytné. Zatím se jim ještě nepodařilo ani zorganizovat soutěž, protože nemají takové základní věci jako zvukovou aparaturu. Ta je nezbytná pro to, aby surfaři ve vlnách slyšeli hlásání ze břehu. A nemají ani podporu úřadů.
Foto: Reuters
