Předkové sem přišli bez haléře v kapse a neuměli mluvit, psát ani číst španělsky. Jejich potomci vytvořili ekonomická impéria. Arabové v Latinské Americe se díky své pracovitosti a houževnatosti dokázali prosadit.
Tisíce imigrantů palestinského, syrského či libanonského původu přicházely, zejména do střední Ameriky, v postupných vlnách od konce 19. století, píše agentura AFP.
Většina z nich prchala před bídou, jiní před politickým či náboženským pronásledováním. Tuto minulost oživil institut Casa Árabe španělského ministerstva zahraničních věcí v knize nazvané Arabové v Latinské Americe, příběh jedné emigrace.
Podle ředitelky Casa Árabe Gemy Martínové je tato skutečnost málo známá a málo uznávaná.
Arabská komunita je nicméně na subkontinentu třetí největší, po italské a španělské, a to obzvláště v Brazílii, kde má 12 milionů členů.
Několik desítek prvních imigrantů, jejichž přesný počet nebylo možno stanovit, se usadilo na šíji spojující obě Ameriky. Pár z nich zcela náhodně.
Například v Salvadoru existují svědectví o tom, že někteří z těchto cestovatelů, kteří směřovali do Chile, zde vystoupili z lodi, aby si prohlédli okolí, a nevrátili se včas na palubu, uvádí profesor arabštiny a historie Blízkého východu na Kostarické univerzitě Roberto Marín Guzmán.
Mnozí z těchto cestujících, většinou křesťané z Blízkého východu, mezi nimiž muslimové podle knihy Casa Árabe tvořili jen 15 až 20 procent, dorazili do Hondurasu. První rodiny palestinského původu mají podle diplomatů velký vliv na ekonomiku země.
Jména jako Kattan, Handal, Siman, Salume, Canahuati (Qanawaiti), Hasbun či Samara se objevují mezi politickými a ekonomickými elitami země.
Někteří členové přistěhovaleckých rodin se stali prezidenty svých států, například Carlos Flores v Hondurasu, Antonio Saca v Salvador, Carlos Menem v Argentině nebo Jamil Mahuad v Ekvádoru.
Nejviditelnějšího úspěchu však zřejmě dosáhl mexický magnát Carlos Slim, původem Libanonec, jehož majetek je podle odhadů třetí největší na světě.
Další potomek Libanonce, Miguel Barzuna, založil v roce 1976 kostarickou burzu.
Většinu prvních imigrantů tvořili obchodníci, nejprve podomní. Teprve posléze se usazovali ve městech, uvádí Marín Guzmán. Podnikat začali později, především v textilu.
"Dnes už nemluví arabsky, přijali španělská jména a zcela se identifikovali se zemí, která je akceptovala, nebo v níž se v posledních generacích již narodili," zdůrazňuje Marín Guzmán.
Vztah s původní vlastí přesto nepřerušili. Pěstují tradice, tance a hudbu v různých klubech a sdruženích. Ti nejmladší nyní projevují nový zájem o kulturu a jazyk svých předků.
Foto: Wkipedia, Profimedia a Robert Sedmík
