John Corcoran byl na první pohled obyčejné dítě, které vyrůstalo ve čtyřicátých a padesátých letech v Novém Mexiku. Normálně vystudoval střední školu, poté i univerzitu a nakonec se stal učitelem. Tuto profesi vykonával 17 let, aniž uměl číst nebo psát. Jak to dokázal? Jeho neobyčejný příběh přinesl server BBC.
Do školy se těšil jako každé malé dítě. Těšil se na to, že se naučí číst a psát jako jeho starší sestry. V první třídě bylo ještě všechno v pohodě, učitelé po nich nic náročného nechtěli. O rok později už to byl ale jiný příběh.
"Ve druhé třídě jsme se měli naučit číst. Ale pro mě to bylo jako otevřít čínské noviny a dívat se na ně - nerozuměl jsem tomu, co ty řádky znamenají, a jako dítě v šesti, sedmi, osmi letech jsem nevěděl, jak mám tento problém vyřešit. Pamatuji si, jak jsem se po večerech modlil: Prosím, Bože, až zítra ráno vstanu, dej mi schopnost umět číst," začal ve své neuvěřitelné zpovědi pro BBC Corcoran.
Ve škole ho zařadili do takzvané "hloupé skupiny", tedy mezi děti, kterým čtení moc nešlo. "Učitelka nám tak samozřejmě neříkala - nebylo v tom nic krutého - ale ostatní děti nás tak označovaly, a když jste v ´hloupé skupině´, začnete si myslet, že jste hloupí," řekl. Učitelka ale jeho rodičům řekla, aby se nestrachovali.
"Je to chytrý chlapec, však na to přijde, a přesunuli mě do třetí třídy."
"Je to chytrý chlapec, však na to přijde, a přesunuli mě do čtvrté třídy."
"Je to chytrý chlapec, však na to přijde, a přesunuli mě do páté třídy."
Ale nepřišel na to. Ve škole to začal nesnášet, třída se pro něj stala nepřátelským prostředím, ve kterém musel bojovat. V sedmé třídě už se pravidelně pral, byl třídním klaunem a neustále dělal nějaké problémy. Většinu času strávil v pracovně ředitele. "Chtěl jsem ale být někým jiným. Měl jsem touhu uspět. Chtěl jsem být dobrým studentem, ale prostě jsem nemohl," dodal.
Uměl podvádět
Nakonec se ale rozhodl, že se začne náležitě chovat. Stal se "poskokem" učitelů, udělal cokoliv, jen aby dál prošel systémem. Navíc začal sportovat, šla mu atletika a z předmětů alespoň matematika. Měl také sociální schopnosti, chodil s premiantkami, které za něj dělaly úkoly. Při testech dával svůj papír spolužákům a ti na otázky odpověděli za něj.
"Bylo to jednoduché podvádění, ale když jsem ze střední odešel na vysokou školu s plným sportovním stipendiem, tak už to bylo něco jiného. Proboha, tohle už je moc. Jak se dokážu tímhle prokousat?" ptal se v duchu sám sebe.
Naštěstí pro něj zapadl do "tajného bratrstva", které mělo k dispozici staré verze testů a mnozí učitelé zadávali každým rokem tytéž otázky. Přesto ale musel být mnohem kreativnější. U jedné zkoušky si ale už nevěděl rady, jak si s podváděním poradí. Rozhodl se tedy v noci vloupat do kabinetu učitele, kde hledal zadání testu. "Překročil jsem hranici. Už jsem nebyl jen student, co podvádí. Byl jsem kriminálník," přiznal se Corcoran.
Nakonec třicet různých verzí testu našel a díky šikovnosti spolužáka měl u zkoušky už přichystaný vyplněný test se správnými výsledky. Vysokou školu - ač tomu sám nemohl uvěřit - dokončil. Po promoci mu jeden z učitelů nabídl práci. "Byla to nejnelogičtější věc, kterou si umíte představit. Zrovna jsem vylezl ze lví klece jen proto, abych se tam znovu vrátil?"
"Učitele nebude nikdo podezřívat"
"Proč jsem se nakonec dal na učitele? Teď zpětně to vypadá jako šílenost. Ale prošel jsem střední a vysokou, aniž mě chytili, takže být učitelem se zdálo jako skvělé místo pro úkryt. Nikdo nebude podezřívat učitele z toho, že neumí číst. Učil jsem mnoho věcí. Byl jsem trenérem atletiky, učil jsem sociologii... Nikdy jsem ale nepsal na tabuli, v mé třídě nebylo jediné vytištěné slovo. Dívali jsme se na hodně filmů a vedli spoustu diskuzí," odtajnil, jak si poradil s další, na první pohled nepřekonatelnou překážkou.
Jeho velkou obavou byly pouze týdenní učitelské porady. Bál se, že ho třeba ředitel vyzve k tomu, aby během diskuze napsal něco na tabuli. "Měl jsem ale záložní plán. Kdyby k tomu došlo, spadl bych ze židle, chytil se za hrudník a doufal, že zavolají záchranku. Nikdy mě ale nechytili," uvedl.
Nakonec se i oženil. A své ženě, které bezmezně důvěřoval, se rozhodl ještě před uzavřením sňatku svěřit. "Cathy, já neumím číst, řekl jsem jí jednoho večera. Ale nepochopila mě. Myslela si, že říkám, že moc nečtu knihy. To víte, láska je slepá. Tak jsme se vzali, měli dítě a o pár let později už jí to došlo. Četl jsem naší tříleté dceři, ale ve skutečnosti jsem si vymýšlel příběhy. Příběhy, co jsem znal, jen jsem je trochu zdramatizoval. Ale pak tu byla nová kniha - Rampelník - a dcera řekla: Nečteš to jako máma."
V té době to manželce došlo. Zpětně si uvědomila, že mu vždy pomáhala psát různé věci do školy. Ale nic neřekla. Nevmetla mu to do tváře. Jen mu dál pomáhala. "Ale nebyla to úleva. Připadal jsem si hloupý. Učil jsme studenty, aby vždy hledali pravdu a přitom jsem ve třídě já byl ten největší podvodník. Na střední škole jsem učil od roku 1961 do roku 1978. Osm let poté, co jsem skončil, se konečně něco změnilo," vzpomínal.
Číst ho naučila 65letá dobrovolnice
V televizi viděl Barbaru Bushovou, bývalou první dámu USA, jak mluví o negramotnosti dospělých. "Myslel jsem si, že v takové situaci jsem jediný na světě. Chtěl jsem vyhledat pomoc, a tak jsem jednoho pátečního odpoledne šel do knihovny a zeptal se, zda mohu vidět vedoucí tamního programu gramotnosti. Řekl jsem ji, že neumím číst. Byl to druhý člověk v mém dospělém životě, kterému jsem to řekl," svěřil se.
"Byla to dobrovolnice, bylo ji 65 let. Milovala knížky, ráda četla a myslela si, že nikdo by neměl prožít život bez toho, aniž se naučí číst. Nejprve mě učila psát. Nikdy jsem nenapsal smysluplnou větu. První věc, co jsem napsal, byla báseň o mých pocitech. Nakonec mě naučila číst na úrovni šesté třídy. Trvalo mi to dalších sedm let, než jsem se cítil jako plně gramotný. Plakal jsem. Plakal jsem potom, co jsem se začal učit číst. Zaplnilo to obrovskou díru v mé duši," přiznal se.
Jeho "učitelka" i další lidé kolem ho nabádali, aby se svým příběhem vystoupil na veřejnosti. Nechtěl, žil v jedné komunitě už 17 let, byla tu jeho žena i děti. Bál se, že se ztrapní. Nakonec se ale rozhodl, že svůj strach překoná.
"Nebylo to lehké. Ale rozmyslel jsem si to. Vyprávěl jsem svůj příběh, řekl jsem ho všem napříč celou Amerikou. Mluvil jsem ke každému, kdo mě poslouchal. Střežil jsem to tajemství po několik desetiletí a pak jsem ho naráz vypustil do světa. Byl jsem u Larryho Kinga, v ABC News, u Oprah..."
"Někteří lidé tomu nevěřili, tvrdili, že si to celé vymýšlím. Říkali, že je nemožné, aby učitel neuměl číst. Chci ale, aby lidé věděli, že je tu vždy naděje, vždy nějaké řešení. Nejsme ´hloupí´. Můžeme se naučit číst, nikdy není pozdě. Po 48 let jsem žil v temnotě. Ale konečně jsem svého ducha minulosti pohřbil," uzavřel Corcoran.
