Třiatřicetiletá malířka Bojana vidí pouze stíny a tvary, avšak ze svého postižení vytěžila co možná nejvíce: učí v Jersey City u New Yorku umění děti, které jsou slepé nebo špatně vidí.
Mladá žena, diabetička, přišla náhle o zrak před čtyřmi lety. Musela zanechat své práce v galerii a přestat malovat. Byla zoufalá. Momentálně však Bojana Coklyatová přijímá se širokým úsměvem návštěvníky ve slepecké třídě školy svatého Josefa, obklopena dětmi.
Zpočátku nabízela své služby jako dobrovolnice. "Měli tu krásný sál pro umění, pedagoga však nikoli," říká. Její nápad tehdy překvapil, ale během dvou let se stala nepostradatelnou. Dokonce dnes pobírá malý plat.
Při poslední hodině vyučovala dva slepé mladíky a devět dětí z mateřské školky.
Někteří mladí lidé rozlišují trochu barvy. Ti nejstarší chápou pojmy modrá, žlutá, červená nebo bílá, ale tyto barvy nevidí.
Přišli se svou bílou teleskopickou hůlkou, složili ji a při příchodu uložili na stojany.
Bojana přechází šouravým krokem od jedné skupiny ke druhé. Sedmnáctiletému Kevinovi vysvětluje, že musí pokračovat v malování lesa, které začal minulý týden.
"Kterou barvu chceš?" ptá se ho. Vezme jeho ruku a dotýká se s ní namalované části obrazu a pak té, která je dosud prázdná. Přináší mu barvy a štětec.
Patnáctiletému Omarovi připomíná, že začal ilustrovat slova naděje, strach a laskavost. I u něho klade svou ruku na jeho, aby si ohmatal okraj papíru, a pak mu podává štětec.
Omar požaduje bílou, aby vyjádřil slovo naděje, protože "naděje je světlá". Na druhém konci sálu jsou již malí žáčci netrpěliví. "Můžu už začít? Chci růžovou," žádá malé děvčátko.
"Začneme tématem jaro a květiny," říká Bojana dětem z mateřské školky. Vrací se k Omarovi, aby ho pochválila. "Nakreslil jsi téměř dokonalý kruh," říká mu.
Výtvory dětí jsou velmi nedokonalé, ale co na tom záleží. "Důležitý není výsledek, ale proces tvorby," zdůrazňuje Bojana. "Děti kreslí velmi náruživě, mají pocit, že něco vytvářejí, a to je velmi důležité," dodává.
Malé děti nechává dotýkat se čerstvě namalovaného obrázku.
"Co cítíš?" ptá se jich.
"Je to obrázek, je to mokré," odpovídají.
"A štětec?"
"Šimrá to."
Omar chce červenou, aby znázornil strach. Říká, že tyto hodiny miluje.
"Malování je jiný způsob, jak vyjádřit city," vysvětluje a dodává, že se vždy snaží představit si názorně, co chce namalovat.
V sále jsou vystaveny kresby, neohrabané sošky z hlíny nebo z těsta či kompozice z mačkaného papíru.
Když Bojana nevyučuje, maluje si doma, s nosem až u plátna. Jsou to velké obrazy živých barev, kde jsou lidé zvýrazněni černou linkou. Musela své malování přizpůsobit svému zraku. "Dříve jsem mnohem více dbala na detaily. Teď se řídím především city. Je zvláštní, že se lidé s mými výtvory ztotožňují. Říkají mi to," prohlašuje.
Malování se jí stalo jakousi terapií. V listopadu podstoupila transplantaci ledviny a slinivky. Nemusí si píchat inzulín a nepotřebuje dialýzu. Se zdravím se vrátily i její plány.
Připravuje nyní několik výstav a rozhodla se znovu pustit do studia, aby se mohla stát uměleckou terapeutkou.
