Rudý bolehlav
S Fidelem na věčnost? Venezuelský gardista s akcentem Kubánce

Výjimka potvrzuje pravidlo. A u vztahu Kuby s Venezuelou to platí dvojnásob. Pravidlo zní: "Diktátor je velký, silný a rozpínavý, a chce si podrobit a anektovat ty menší". Tak tomu bylo v případě Německa a Sudet (1939), při invazi spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy a Československa (1968) a také v nedávném případě Ruska a anexe Krymu.

Ale Kuba a Venezuela je výjimka potvrzující pravidlo. Na Kubě vládne již šedesát let fakticky vojenská diktatura, poslední demokratické volby se na Kubě uskutečnily v roce 1948.

Po státním převratu bratří Castrů a nastolení diktatury se Kuba utápí v ekonomických problémech a porušování lidských práv je na denním pořádku. Kuba se za posledních patnáct let stala nejzaostalejší ekonomikou jižní Ameriky, a s rozlohou 108 kilometrů čtverečních a s 11 miliony obyvatel je devětkrát menší a má třikrát méně obyvatel než Venezuela.

Ta je naopak na druhém místě ve světě co do zásob ropy; je to vlastně takový nemotorný obr, ze kterého si kubánská armáda udělala během patnácti let trvajícího přátelství "na život a na smrt" dojnou krávu nejen pravidelnými dodávkami ropy, ale i levnými úvěry a výhodnými zprostředkovatelskými smlouvami na dodávky potravin a zařízení do třetích zemí.

Havana dostává z Caracasu denně 100 tisíc barelů ropy výměnou za kubánské lékaře, zdravotní sestry, učitele, úředníky případně státní úředníky nebo příslušníky zpravodajské služby infiltrující se mezi účastníky demonstrací ve venezuelských ulicích.

V několika případech demonstrující potvrdili, že byli zadrženi příslušníky venezuelské Národní gardy vybavenými nejen slzným plynem a kvéry, ale i těžkým kubánským přízvukem.

Podle posledních oficiálních čísel z roku 2012 bylo na Kubě zaměstnáno na 44 tisíc Kubánců v rámci poskytovaných přátelských misí. Neoficiálně se hovoří o čísle přesahujícím 100 tisíc kubánských zaměstnanců, z nichž sedmdesát procent je prý zapojeno do systému civilních udavačů a donašečů.

Známá venezuelská historička Margarita López Maya, která dříve sympatizovala se socialistickým projektem Huga Cháveze, se však od něj záhy distancovala a jako hlavní důvod svého odklonu označila přílišnou autoritativnost vůdce.

Ke zvláštnímu propojení a přehnané závislosti obou zemí dnes jen podotýká: "To, že Kubánci jsou na nás tak ekonomicky závislí, je těžko pochopitelným paradoxem. Mají nás ale v hrsti díky silnému politickému vlivu".

První soudružská pomoc se datuje do roku 1997, kdy 29 kubánských agentů dorazilo k venezuelským břehům na pomoc Hugu Chávezovi, který byl čerstvě zvolen prezidentem a jal se v zemi instalovat socialismus po vzoru svých kubánských bratrů.

Bohužel, každá pomoc něco stojí. A v případě Venezuely stojí mnohonásobně víc. Nejen díky levné kubánské pracovní síle, kterou si castrovci neopomenou řádně vyúčtovat, ale i "nezištné" pomoci při potlačování represí vysíláním vojenských jednotek a tajných informačních služeb.