Bývaly časy, kdy Španělé před represemi a bídou provázející diktaturu Franciska Franka prchali do Venezuely, aby tam začali nový život. Nyní Venezuelané, kteří tvrdě pociťují ekonomickou krizi ve své zemi, chtějí, aby jim na oplátku pomohli zase ve Španělsku, napsala na svých internetových stránkách britská BBC.
Venezuelany prchající před režimem autoritářského prezidenta Nicoláse Madura láká do Španělska společný jazyk a kulturní dědictví. Nicméně mnoho z těch, kteří na Pyrenejský poloostrov dorazí, tvrdí, že je španělské úřady odmítají uznat za skutečné uprchlíky. Dostávají se tak do právní nejistoty a pouze na nelegální práci.
Venezuelané podali v posledních třech letech nejvíce žádostí o azyl ze všech skupin migrantů, nicméně jen mizivý zlomek z nich získal status uprchlíka: v loňském roce pouhých 15 z 12 875. Podle údajů OSN žilo k letošnímu dubnu ve Španělsku 208 333 Venezuelanů, ale z údajů španělského ministerstva práce za srpen vyplývá, že méně než 40 tisíc má oficiální registraci a může legálně pracovat. Mnoho z těch ostatních zmizí na černém trhu.
Většina Venezuelanů, kteří dorazí na španělská letiště, o sobě říká, že jsou turisté. Ve skutečnosti ale mnozí prodali vše, co měli, aby se do Španělska dostali.
"Venezuelané přijímali Španěly, aniž o nich něco zjišťovali, bez ohledu na to, zda měli peníze nebo doklady. Očekáváme, že budeme přijímáni taky tak," říká Luis Manresa, politik z opoziční strany Demokratická akce. Do Madridu uprchl v roce 2011, protože mu prý vláda vyhrožovala a těsně unikl zatčení kvůli smyšlenému obvinění. A dodává: "Venezuelané sem nepřicházejí, aby žebrali, přicházejí sem, aby pracovali."
Učitelka María Eugenia Carrillová byla nadšená ze systému bezplatného školství, který zavedl začátkem tisíciletí tehdejší prezident Hugo Chávez. Nicméně narůstající tlak ze strany nadřízených, aby do vyučování zařadila politická témata, ji otravoval. A pak přišla chudoba. "Viděla jsem, jak jsou děti nemocné a hladové, jak jejich rodiče hledají jídlo mezi odpadky a jak se ve škole nekontrolovatelně šíří nemoci jako spalničky," vzpomíná. "Když rodiče přicházeli vyzvednout děti, neptali se jich už, co se dnes naučily, ale co dnes snědly," vypráví tato 52letá učitelka. Politický nátlak jí způsobil takový stres, že se jí výrazně zhoršily dosavadní zdravotní problémy - až se rozhodla opustit Venezuelu a v říjnu 2017 odletěla do Madridu. Bez oficiálních dokumentů nemá šanci učit a pracuje jako uklízečka. Tvrdí, že vždy snila o tom, že ve Venezuele bude žít až do smrti. "Dokonce jsem měla dům na pláži, dokud se ale nezalíbil jednomu ze stoupenců vlády a dokud se do něj nenastěhoval on. Ochromil mě strach, že mě zatknou," říká.
Ale španělské úřady odmítají pohlížet na Venezuelany jako na uprchlíky utíkající z oblastí, kde se válčí. A venezuelská vláda tvrdí, že hromadný úprk obyvatel ze země je výsledkem propagandy s cílem svrhnout socialistický režim.
Osud byl nemilosrdný k 87letému Cándidovi Soengasovi, který v 50. letech utekl ze Španělska před Frankovou diktaturou a chudobou. Nyní se musel vrátit do Španělska, protože životní podmínky v Caracasu byly špatné. "Caracas byl jako Galicie za Franka, když jsem byl kluk a věci byly na příděl. Čekal jsem ve frontě před obchodem, který ale zavřel, protože nic nezbylo," vypráví. "Nikdy bych nečekal, že se vrátím," říká s tím, že ve Venezuele mu dříve bývalo dobře.
Rok po jeho návratu do Španělska za ním přijel jeho vnuk Jesús Soengas, který se strachoval o život poté, co se účastnil studentských protestů proti vládě prezidenta Madura. "Když jsem viděl, jak jsou zabíjeni moji přátele, lidé, s nimiž jsem studoval, došlo mi, že příště to můžu být já," vysvětluje. Patří mezi šťastlivce, kteří mají španělský pas.
Jesús studuje práva a vydělává si jako kurýr. "Někdy se kvůli studiu a práci sotva dostanu do postele, ale mám štěstí, že mohu pracovat legálně," uznává. Jednou se prý chce do Venezuely vrátit. "Musím se připravovat, učit se, poznat různé věci i to, jak v reálném světě funguje demokracie," plánuje mladík.
