Tyrone Curry měl dopředu jasno, co udělat, kdyby vyhrál v loterii. Mimo jiné chtěl postavit novou běžeckou trať pro své svěřence, které na střední škole trénuje. Šedesátník teď svůj plán završuje - a ani 3,4 milionu dolarů (asi 59 milionů Kč), jež vyhrál před pěti lety v loterii, ho nepřimělo zanechat práce školníka a trenéra.
"Chtěl jsem udělat něco pro děti, které tu jsou teď, i pro ty budoucí," řekl spokojený Curry listu Seattle Times. Vychoval pět vlastních synů, ale pro řadu dalších žáků je nejen jako trenér morální oporou.
"Vždycky povídal, jak to chtěl provést," přisvědčuje školníkův dlouholetý kamarád Frank Luckett. "Je ten typ člověka, který i když má zrovna těžkosti, nějak vždycky najde peníze na pomoc dítěti, co zrovna potřebuje školní uniformu či aktovku."
Z milionů, jež mu v červnu 2006 přinesl los, se moc "nerozšoupl" – kromě běžecké dráhy koupil jen sobě a manželce auto.
"Vyhazoval jsem odpadky, právě jako dnes. Právě tady jsem zjistil, že jsem vyhrál jackpot," pověděl serveru Today.com. Los měla u sebe manželka Michelle, ani nedovedla spočítat výhru. "Má to trojku, čtyřku a spoustu nul. Do tolika počítat neumím," řekla mu do telefonu. A výhra je zachránila: "Byli jsme na pokraji bankrotu," vzpomíná Michelle.
Žádné rozhazování
Výhru nijak zvlášť neslavil, prostě šel s kamarády na bowling jako každou středu. A přátelé ho varovali, ať všechno hned nerozfofruje, majíce na paměti na jeho velkorysost z dob, kdy prakticky nic neměl. "Vždycky se rozdal pro rodinu. Musíš toho nechat, říkával jsem mu, proto jsi pořád švorc," vypráví Frank Luckett. Po výhře se situace změnila, ale varování neustávala: "Nevyhrál jsi padesát milionů, jen o něco víc než tři. To zase není tolik."
Ale ani to nebylo potřeba. Ani Curry, ani manželka nic zvláštního nechtěli, jen zajistili příbuzné a něco investovali, spoří na důchod. Dál obývají skromný dům se dvěma syny, snachou, dvouletým vnukem a tchyní; jen něco investovali do renovací. A Curry hlavně stále pracuje v Evergreen High School. A dál dělá i "kšefty" na stadionech v Seattlu, usazuje lidi na místa. "Nezměnil se ani trochu," ujišťuje kamarád Luckett. Pořád hospodaří jen s penězi, které vydělá, jeho boty jsou starší než mnozí žáci, co má při tělocviku na starosti.
Zdaleka by nemusel ve čtyři ráno vztyčovat školní prapor a vynášet odpadky, ale vrtí hlavou. "Ne. Musíte něco dělat. To je můj životní postoj."
Když se vrátil z vietnamské války, našel zaměstnání jako pomocný učitel tělocviku a titul si nikdy nedodělal. Po škrtech na škole zůstal aspoň jako údržbář, po pětatřicet let. A také trénuje atletiku. A je víc než jen trenér - pro chudá děcka z ne zrovna nóbl čtvrti je morální oporou.
Osmnáctiletému kapitánovi atletického družstva zemřela na infarkt matka těsně před maturitou, chuť k životu mu vrátil právě školník-trenér. "Naučil mě houževnatosti. Jak se držet a hrát s kartami, které dostanete." Ukázal mu, o koho se má opřít, a také mu zaplatil vysokou školu.
A další plány? "Naše trenérka tenisu má asi tak sto dětí, které chtějí hrát na čtyřech kurtech." Proto dál kupuje losy. "Věděl jsem, že jednou vyhraju," řekl pro Seattle Times. "A vím, že vyhraju znova."
