Saúdové se v Arábii nehodlali s nikým dělit. Natož s Husajnem ibn Alím, kdysi anglickým spojencem a králem Hidžázu v letech 1916-1924.
Šaríf Husajn ibn Alí patřil do významného rodu Hášimovců (banú Hášim), z něhož pocházel zakladatel islámu Muhammad, nejvýznamnějšího z rozvětveného kmene Kurajšovců, ochránců Ka´by v Mekce ještě v dobách polyteistických.
Hášimovci tedy patří k jedněm z nejstarších vznešených rodů na světě, jejichž panovnická moc se po dva tisíce let udržela dodnes. Staršími vládci jsou již jen japonští tennóvé.
Hášimovci jako šarífové-ochránci svatých míst ovládali Mekku a Medínu (Makka a al-Madína) s obchodními trasami v oblasti Rudého moře. Konečné slovo však měl půl tisíciletí turecký Cařihrad. Mekka, hlavní město Hidžázu, byla po staletí pod egyptským vlivem, nikoli bagdádským. Po roce 1517 připadla svrchovanost nad ní Osmanům.
Prvních devět dílů seriálu o arabském světě ZDE
Saúdové už nebyli k zastavení. V shodě s nimi napadli v lednu 1920 vahhábitští Achuánové obě svatá města Medínu a Mekku. V říjnu téhož roku udeřili na druhé straně Arábie a vpadli pod vedením Fajsala bin Sultána ad-Davíše (Dvajš) z velkého kmene Mutajr (Mtajr nebo Mtejr) do okolí pevnosti Kuvajtu (zemřel roku 1931).
S bratříky po boku
Achuánové (Echuánové, Ichván), Bratři, je označení vahhábitských bojovníků, nikoli však etnické. Jejich přepadení proslula brutalitou. Neohlíželi se na výkupné a zajatým nepřátelům prořezávali hrdla. Proměnily se později v saúdskou národní gardu ("bílá armáda"), která ale nespadá pod saúdské vojsko.
Bratři inspirovali i jiné uskupení, původem egyptské al-ichván al-muslimún, Muslimské bratrstvo.
Tehdy se Britové postavili na stranu Saúdů a v květnu 1921 Abdal Azíze ibn Saúda, který se byl roku 1919 představit v Londýně, uznali za sultána Nadždu.
Abdal Azíz slíbil, že nebude útočit na Irák a že se smíří s Fajsalem, synem velkého šarífa Husajna, kdyby se stal králem v Iráku (v beduínském označení as-Savád, Černozem). V této době ještě jeho spojenci Achuáni plenili celý sever Arábie od Mekky po Karbalu a Nadžaf na jihu Iráku.
Achuáni ve spolupráci s Abdal Azízem porazili a zajali koncem roku 1921 Abdalláha bin Mitab ibn Rášida i jeho nástupce Muhammada, Találova syna. Abdal Azíz dobyl Há´il, zajal Muhammada a uvěznil ho v Rijádu. Nicméně Muhammad uprchl v ženských šatech, byl však dopaden a roku 1922 zavražděn.
Abdal Azíz ovládl Arábii po Sýrii, Zajordání a Poeufratí. To byl také definitivní konec šammarského státu Džabal Šammar a na severu Arábie vznikla hranice, jaká tu ještě nikdy nebyla. Je s podivem, že s drobnými úpravami drží dodnes.
Britové donutili Saúda uznat hranice Kuvajtu a Iráku, roku 1925 také s Transjordáním, a Abdal Azíz se zařadil mezi britské spojence.
Jeden z potomků rášidovce Muhammada se stal o půl století později královrahem. Fajsal bin Musájd byl z rodiny Saúdů, ale jeho matka Vatfa byla jednou z Muhammadových dcer a manželka Musájda bin Abdal Azíze, údajně patnáctého ze synů zakladatele saúdského království. Roku 1975 zastřelil z bezprostřední blízkosti během audience krále Saúdské Arábie Fajsala. Jako královrah byl veřejně sťat.
Husajnovo ponížení
Husajn byl velkým šarífem v letech 1908-1916, kdy se prohlásil králem Hidžázu. Britové mu za odměnu, že otevřel za "velké války" jižní frontu proti Turecku, slíbili vládu nad celou Arábií, rozsáhlým světem mezi Egyptem a Persií; mluvilo se tehdy o "Velké Sýrii".
Sliby chyby, a s vítězným koncem války Britové ochladli. Husajn si totiž mimo jiné také nárokoval titul kalífy, když v březnu 1924 zrušil turecký republikánský parlament osmanský kalifát, jehož posledním představitelem byl Osman Abdülmecid II.
Téhož roku Husajn prohrál válku s Abdal Azízem as-Saúdem, zakladatelem Království Saúdské Arábie, jehož synové vládnou jeden po druhým a nepřerušovaně dodnes.
Saúdy podporovali Britové a Husajn utekl do Akaby, který ve válce dobyl na Turcích (jeho nejslavnější vítězství). Přístav byl (a stále je) součástí Zájordání, kde tehdy vládl Husajnův syn Abdalláh.
Protože nedal pokoj, byl v červnu 1925 odvezen na palubě britské válečné lodi do internace na Kypr. V létě 1931 se směl vrátit k synovi do Ammánu na léčení a brzy tam zemřel. Užíval tehdy tak trochu komediálního titulu kalífa ammánský.
Velká Sýrie |
| Bilad aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí "úrodného půlměsíce" do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt. Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem v čele (Rida ar-Rikabí). Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob hellénistických. 8. března 1920 parlament prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi a zvolil Fajsala panovníkem. Francouzi a Britové nebyli však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu. Francouzi obsadili Bagdád a s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili slabou syrsko-arabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalúnu (Maysalun). Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu. Velká Sýrie zůstala pro arabské sunnity snem dodnes. |
Foto: Wikipedia a Profimedia
