Nepoddajní Ujgurové
Čína hledá recept na muslimskou menšinu. Plán má ale trhliny

V jednom z koutů čínského dálného západu se nad písečnými dunami Taklamakanské pouště zvedají řady identických bílých betonových domů s plechovými červenými střechami. Nad osadou se třepotá čínská vlajka a transparent nad vstupem hlásá: Vítejte v nové vesnici chotanské jednoty.

Jedná se o ukázkový příklad snah komunistické strany zkrotit Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang, která je domovem nepoddajné ujgurské muslimské menšiny. Domy poskytující bezplatné či velmi levné bydlení na okraji města Chotan (Che-tchien) jsou přidělovány střídavě Ujgurům a Chanům (Číňanům), kteří pracují bok po boku v místních sklenících a posílají své děti do stejné školy.

Takovou budoucnost si strana představuje pro Sin-ťiang po obřích zátazích bezpečnostních sil, při nichž byl podle některých odhadů více než milion muslimů poslán do internačních táborů a mnohé z jejich dětí do sirotčinců.

Bližší pohled na onu "etnickou jednotu", jak toto soužití označuje komunistická strana, odhaluje, co chybí: mešity pro muslimské věřící či tradiční ujgurské cihlové domy, které charakterizují lomené oblouky a bohaté zdobení. Nahrazují je barevné fresky, které podle úřadů zachycují projevy jednoty, jako například ujgurský muž s rodinou držící čínskou vlajku.

Na návsi se ujgurské děti dohadují s dětmi Chanů v čínštině, tedy v jazyce chanské většiny, místo aby používaly svou mateřštinu. Mladé ujgurské ženy nosí oblečení bez závoje, který je součástí tradičního muslimského oděvu.

Dobrovolný pobyt

Ačkoli jde o dobrovolně obývané osady s ekonomickými výhodami, experti a ujgurští aktivisté jsou přesvědčeni, že jde o součást agresivní vládní kampaně, jejímž cílem je narušit identitu středoasijských etnických skupin, které tento region obývaly dávno předtím, než se sem v posledních desetiletích přistěhovali chanští migranti.

Výstavba vesnice, která se nachází na okraji oázového města Chotan, byla zahájena v roce 2014 s plánovanou investicí 1,7 miliardy jüanů (5,6 miliardy Kč). Cílem bylo podle místních zpráv vybudovat pět tisíc domů a 10 tisíc skleníků, které by přeměnily široký pás pouště v zemědělskou půdu a zajistily společnou prosperitu Ujgurů a Chanů (Číňanů).

Zhruba ve stejné době přišla komunistická strana s dalšími strategiemi zaměřenými na mísení jednotlivých etnik. Jeden okres například nabízel za sňatky Ujgurů s Chany finanční odměny. V dalších okresech byly spuštěny programy podporující stěhování ujgurských rodin do čtvrtí obývaných Chany.

Vesnic etnické jednoty založily čínské úřady více. Podobná je nyní ve výstavbě poblíž oázy Kuka (Kchu-čche), asi 600 kilometrů od Chotanu. Betonová jurta zvaná "farma solidarity" již byla dokončena a v centru vesnice vyrostla obří socha granátového jablka, která má symbolizovat jednotu.

Vládní experiment se uchytil

V Chotanu se objevují známky toho, že se čínský vládní experiment uchytil. Ujgurští farmáři se lopotí vedle Chanů při obhospodařování plodin v místech, kde kdysi bývala pustá pouštní půda, obě etnika žijí v moderních domech s dodávkami plynu, elektřiny a vody. Z billboardů shlíží prezident Si Ťin-pching a skupina ujgurských stařešinů držící se za ruce.

Jsou zde ale patrné i důkazy přetrvávající nedůvěry. Jako i jinde v Sin-ťiangu obklopují domy vysoké zdi zakončené ostnatým drátem a vstup do vesnice střeží policisté. Dospělí lidé z odlišných etnik se společensky nestýkají - na návsi večer tančí skupina Chanů, zatímco ujgurští obyvatelé posedávají po stranách a baví se mezi sebou.

Ujgurský zemědělec, který se do vesnice přistěhoval v září, říká, že od úřadů dostal zdarma ubytování, dva skleníky, malou vinici a také ovce, kuřata a holuby. Vzhledem k tažení úřadů proti muslimům v Sin-ťiangu je ale pro řadové muslimy nebezpečné mluvit o svém náboženství, a tak muž - když hovoří s novináři v přítomnosti vládních úředníků - tvrdí, že nikdy muslim nebyl. Jiný ujgurský zemědělec, sedmdesátník, prohlašuje, že dříve vyznával islám, ale už tomu tak není.

Ujgurští a chanští venkované se zdají být jednotní minimálně v jedné věci, touze uniknout bídě. Venkovské oblasti Sin-ťiangu, včetně Chotanu, patří v Číně mezi nejchudší a spousta rodin postrádá i ty nejzákladnější služby a potraviny. Finanční pobídky jsou také hlavním faktorem, který sem přitahuje Chany z jiných chudých regionů Číny.

Osmapadesátiletá Siao Er-jing, která je etnická Číňanka, se do vesnice přistěhovala v květnu ze svého domovského města v provincii Chu-nan vzdáleného přes čtyři tisíce kilometrů.

Její rodina koupila za 60 tisíc jüanů (necelých 200 tisíc Kč) dvoupokojový domek s malým sadem a dvěma skleníky. Vnoučata, se kterými bydlí, mají zdarma školní výuku, školní obědy, a dokonce dostala zadarmo i oblečení. Siao přiznává, že neumí ujgursky a nemůže komunikovat se svými ujgurskými sousedy, ale domnívá se, že projekt vzájemné kontakty podporuje.

Přesto osada zůstává obydlená jen zčásti. Podle úřadů je ve vesnici 534 domů, přičemž většina zeje prázdnotou. Při průjezdu osadou jsou vidět řady nevyužívaných skleníků a dům za domem opatřený nápisem "uzavřeno" na zamčených vratech.