Krvavé střety mezi armádou a separatistickými povstaleckými skupinami v Barmě vedou stále více dívek k tomu, že se uchylují do kláštera. Zde je čeká náročný život s přísnými pravidly, ale klášter jim zajišťuje vzdělání a bezpečí, píše agentura AFP.
Klášter Mingalar Thaikti v srdci chudinského předměstí Rangúnu ve čtyři ráno ještě zahaluje tma, když osmnáctiletá novicka Dhama Theingi vstává a dvě hodiny věnuje modlitbám. Pak teprve posnídá.
S vyholenou hlavou, oděna do sytě rudých šatů a s miskou v ruce vychází dvakrát týdně do ulic, aby prosila o almužnu: rýži nebo drobný peníz. Důležité je rychle vybrat peníze, aby se mohla najíst, protože od poledne až do úsvitu následujícího dne je jídlo zakázané.
Dhama vstoupila do kláštera před devíti lety. Uprchla ze Šanského státu hraničícího s Čínou, který je pověstný obchodem s drogami a boji mezi barmskými ozbrojenými silami a etnickými gerilami.
"Bylo tam hodně násilí, nebylo snadné studovat," říká mladá dívka, která se chce stát inženýrkou.
Podobně jako ona uprchlo 66 dalších dívek ve věku od čtyř do 18 let z tohoto státu, aby v Mingalar Thaikti studovalo. Dívky patří k menšině Palaungů.
Od získání nezávislosti v roce 1948 bojovaly ústřední vlády proti mnoha ozbrojeným skupinám, které válčí i mezi sebou o kontrolu nad obchodem s drogami a přírodními zdroji.
Mírový proces, který po svém nástupu k moci v roce 2016 zahájila Do Aun Schan Su Ťij, se dostal do slepé uličky a nutí rodiny posílat děti do klášterů, kde žijí v bezpečí a mohou studovat.
Klášterní školy v barmské metropoli dnes navštěvuje 18.000 noviců, dívek i chlapců, uvádí barmské ministerstvo pro náboženské záležitosti a kulturu. Tento počet stále roste, neboť násilnosti nepřestávají.
Život v klášteře je mezi chozením po almužnách, modlitbami a studiem tvrdý a pro dospívající dívky ještě těžší než pro chlapce.
V patriarchální a velmi konzervativní společnosti se na chlapce pohlíží lépe a dostávají více darů. Dívky odcházejí do kláštera také proto, že si nedokázaly najít milence nebo manžela.
Když teenagerky zrovna nechodí po almužnách, studují. I zde je čekají překážky, neboť se musejí řídit barmským programem. Při příchodu do kláštera téměř žádná z nich nemluví národním jazykem, ale jen dialektem svého etnika.
"Je mnoho věcí, které nesmíme dělat, a to mně vadí," povzdychne si Dhama, která se nemůže oddávat své zálibě v kopané, poněvadž se tu nelibě pohlíží na to, když dívky sportují. I přesto se však jen málokteré vracejí ke svým rodinám.
Sedmnáctiletá Kchin Mar Thi, která přišla do kláštera Mingalar Thaikti se svými čtyřmi sestrami asi před deseti lety, se rozhodla zůstat.
"Chybějí mi rodiče, a když pozoruju dívky na ulici, chtěla bych někdy vypadat jako ony," povzdychne si. Ale život je tu jednodušší. "Nemusíme mít pořád strach z války," říká.
V Šanském státě se situace zatím nezlepšuje. Nedávné investice Pekingu do regionu v rámci megalomanského projektu "nové hedvábné stezky" jen vyostřily apetit povstaleckých frakcí a území stále ztrácí na významu.
