Když navštívil Muhammad Ismáíl Árifí z afghánského Kábulu své přátele v Evropě, rozhodl se, že bude podnikat v gastronomii. Někteří jeho známí vlastnili restaurace, ale vědomí, do jakého rizika se při otvírání těchto podniků pustili, ho přimělo k hledání novátorského způsobu, jak přilákat zákazníky, napsal zpravodajský server BBC News.
"Na začátku jsem ani nepomýšlel na finanční zisky nebo ztráty. Přemýšlel jsem jenom nad tím, jak v této zemi zavést něco nového," řekl Árifí. V té době už byla v Afghánistánu spousta restaurací nabízejících afghánské, indické, íránské, arabské i západní pokrmy, ale prakticky nikdo nenabízel pizzu: typické jídlo, které nejlépe chutná, když se jí rukama.
A vůbec nikdo nenabízel její rozvážku až do domu. A tady našel své místo na trhu. S počátečním kapitálem zhruba sto tisíc dolarů (asi dva miliony korun) našel místo pro restauraci v samotném srdci Kábulu. Jeho Everest Pizza zahájila provoz v roce 2001.
Vzhledem k tomu, že tu byl obklopen zahraničními úřady a kancelářemi nevládních organizací, západní zaměstnanci a jejich rodiny tvořili podstatnou část jeho zákazníků. Ale mladé afghánské rodiny byly stejně dychtivé ochutnat jídlo v západním stylu bez nutnosti strávit hodiny v kuchyni.
A tak když zazvoní telefon, může to být právě tak afghánská objednávka jako od někoho ze západních zemí, říká Árifí. "Afghánci milují různé druhy jídla," vysvětluje.
Pizzaři z Íránu, krabice z Dubaje
Připouští, že výroba pizzy byla ze začátku docela boj. Najít slušného kuchaře schopného udělat pizzu se v Afghánistánu ukázalo jako nemožné, a tak se začal poohlížet v zahraničí.
"Nemohl jsem si dovolit zaplatit šéfkuchaře z Evropy, to bylo moc drahé. A pak mě napadl Írán. Najal jsem několik kuchařů z Íránu, aby naučili Afghánce, jak se dělá pizza. Byli u nás asi rok a od té doby už mám vlastní vyškolené zaměstnance."
Nyní Árifí zaměstnává tři kuchaře na pečení pizzy a spolu s číšníky a chlapci rozvážejícími jídlo má celkem deset zaměstnanců.
Neméně složité bylo i shánění specifických ingrediencí nutných k přípravě pizzy, protože jedno si stanovil jako prioritu: dělat nejlepší pizzu v Afghánistánu. Něco se mu doma dodnes sehnat nepodařilo. Například sýr, který stále dováží ze zahraničí, stejně jako krabice na přepravu pizzy, jež má z Íránu a Dubaje.
Rozvážková služba se od počátku musela vyrovnávat s nezbytným dílem žertů a falešných objednávek, stejně jako jakákoli rozvážková služba v kterémkoli jiném městě na světě. Nakonec už Árifího unavovalo dopravovat pizzu do prázdných domů a přicházet tak o zisk. "Rozhodli jsme se vozit jídlo jen zákazníkům, které známe a kteří se u nás zaregistrují."
Po deseti letech jeho pizza s rozvozem do domu vzkvétá a Árifí už pomýšlí na to, jak by si v tomhle podnikání ukrojil ještě větší kousek ze slaného koláče. "Chceme rozšířit podnik do dalších částí země, pokud se v nich zlepší situace."
