V Japonsku je více než 99 procent obviněných osob také odsouzeno, což je nejvyšší počet na světě. V posledních měsících tu ale vyvolalo poprask veřejnosti zjištění, že v řadě případů byli zadrženi nevinní lidé, kteří se ke zločinům, jež nespáchali, také přiznali, napsal zpravodajský server BBC News.
Začalo to hrozbou zveřejněnou na internetových stránkách města Jokohama koncem června loňského roku: "Zaútočím na základní školu a zabiju všechny děti." V následujících měsících se na internetu objevila celá řada podobných hrozeb; některé mířily na slavné lidi včetně vnoučat japonského císaře. Po policejním vyšetřování byli zadrženi čtyři lidé. Dva, včetně devatenáctiletého studenta, se během vyšetřovací vazby přiznali.
Ale 9. října poslal skutečný pachatel e-mail soudci Jodžimu Očiaiovi a místním sdělovacím prostředkům, v němž vysvětloval, jak on či ona - to nebylo jasné - tyto hrozby zveřejňoval nebo zveřejňovala s pomocí počítačů nevinných lidí ovládnutých s pomocí viru.
Jeho či jejím cílem bylo, uváděl e-mail, "odkrýt ohavnosti páchané policií a žalobci". A svým způsobem se to podařilo. Přinejmenším to přimělo veřejnost ptát se: Proč se nevinní lidé přiznali ke zločinu, který nespáchali? Jakému tlaku asi byli vystaveni?
"Byl jsem překvapen, když jsem ten e-mail dostal, ale nebyl jsem překvapen, že se přiznali neviní lidé," řekl Očiai. Už v minulosti došlo k řadě chybných odsouzení, dodal. "Ale na rozdíl od jiných případů tady šokovala skutečnost, že se tyto incidenty spojené s kybernetickými hrozbami staly obyčejným lidem, kteří jen používali internet. To vyvolalo obavy, že se něco podobného může stát komukoli."
Když Očiai zveřejnil e-mail na svůj účet na Twitteru, blog dostal stovky odpovědí od veřejnosti, přičemž většina z nich byla mnohem kritičtější vůči policii než vůči skutečnému pachateli.
Šodži Sakurai strávil 29 let ve vězení za loupežnou vraždu, kterou nespáchal. Dalších 15 let mu trvalo, než dosáhl verdiktu "nevinen" v obnoveném soudním procesu.
"Byl jsem trochu zlobivý, když jsem byl mladý, a japonská policie jde po lidech s trestními záznamy, a tak jsme se s kamarádem stali hlavními podezřelými z vraždy."
Když byl zadržen, bylo mu teprve dvacet let a policisté s ním zacházeli jako s vinným kriminálníkem. "Vyslýchali mě dnem i nocí, říkali mi, abych se přiznal. Po pěti dnech mi už nezbyla žádná vůle, proto jsem to vzdal a přiznal se," vzpomíná. "Lidé to možná těžko mohou pochopit, ale když vás někdo opakovaně odsuzuje - je to těžší, než si myslíte." Ti, co ho vyslýchali, prý nebyli agresivní, ale existují případy, kdy policisté nebo žalobci zacházeli s podezřelými drsně.
Hiroši Ičikawa byl žalobcem téměř 13 let - dokud nepřišel o práci, protože během výslechu vyhrožoval podezřelému, že ho zabije. "Nesnažím se omluvit své chování tím, že ostatní dělají totéž, ale nemyslím si, že bych byl nějaká zrůda, když jsem vyhrožoval podezřelému," říká. "Zaslechl jsem jiné žalobce, jak na podezřelé řvou, a jeden z mých šéfů se chvástal, jak pod stolem kopal podezřelého do holeně."
Další věcí, které lituje - krom zmíněného vyhrožování smrtí - je skutečnost, že psal přiznání, která neodpovídala pravdě. "Poté, co jsem osm hodin podezřelého dusil ve vlastní šťávě, jsem ho nechal podepsat to přiznání, i když z něj neřekl ani slovo," vzpomíná.
"Můj šéf na mě tlačil, abych získal doznání, a tak jsem si myslel, že bez něj nemůžu odejít domů." Ičikawovi nezáleželo na tom, zda bylo pravdivé nebo falešné, jen když měl svoje přiznání.
Skutečnost, že nakonec o svou práci přišel, naznačuje, že pravidla upravující výslechy přece jen fungují. Ale ztěžuje je skutečnost, že obvykle nikdo mimo malou výslechovou místnost doopravdy neví, co se odehrálo uvnitř, protože podezřelí jsou vyslýcháni za zavřenými dveřmi - bez obhájce.
Proč si ale japonský soudní systém tolik cení doznání? "Je to král všech důkazů. Pokud někoho přimějete k přiznání, pak ho soud shledá vinným," říká Jeff Kingston z tokijské Temple University.
"Je to také vnímáno jako šance daná podezřelému, aby se zbavil tíže viny a litoval svého zločinu." Krom toho pokud se podezřelý při výslechu přizná, pak žaloba nabídne nižší trest, dodal Kingston.
Co ale nutí Japonce k přiznání dokonce i ke zločinu, který nespáchali?
Podle Jodžiho Očiaie to může mít částečně něco společného s japonskou mentalitou; lidé podle něj tradičně věřili, že vrchnosti se nemá odporovat. Svou úlohu hraje také japonské vnímání hanby a pocit odpovědnosti vůči rodině.
Sakurai vzpomíná, jak mu vyšetřovatelé řekli, že mluvili s jeho matkou a že mu vzkazuje, že by se měl přiznat. Měl o tom své pochybnosti, ale nemohl je nijak vyvrátit, protože zemřela, než ho propustili.
Ovšem i pro ty, kdo byli nespravedlivě odsouzeni a svou nevinu prokázali, je prakticky nemožné dočkat se oficiální omluvy. Sakurai dostal 12.500 jenů (asi 2800 korun) za každý den svého věznění. Se státem se ale soudí o větší kompenzaci. "Nejde mi o peníze a dokonce ani o tu omluvu," vysvětluje. "Chci změnit systém, který umožňuje policii, žalobcům a soudcům poslat nevinné lidi za mříže a vyváznout z toho."
