Prozápadní síly podporované Egyptem a Saúdskou Arábií v parlamentních volbách v Libanonu formálně zvítězily. Mocenské předivo v této malé arabské zemi je ale tak komplexní, že manévrovací prostor frakčního šéfa Saada Harírího a jeho spolubojovníků zůstane i v příštích čtyřech letech velmi omezený, píše agentura DPA.
Opozice vedená šíitským hnutím Hizballáh, vyzbrojovaným z Íránu, si už před oznámením oficiálních výsledků voleb nárokovala účast na nové vládě národní jednoty. A od té doby, co příslušníci šíitských milicí na jaře 2008 postrašili sunnitské stoupence Harírího střelbou v centru Bejrútu, je beztak jasno: poslední slovo nemají v Libanonu voliči, nýbrž ti, kdo nejlépe dokážou demonstrovat svou sílu.
A to je koneckonců Hizballáh, který má vojenskou převahu nejen nad politickým soupeřem, nýbrž i nad státní armádou.
Zatím ale situace zůstává pokojná. V den voleb byly hlášeny jen ojedinělé rvačky mezi stoupenci rivalizujících táborů. V pondělí se představitelé vládní většiny a opozice předháněli v rozvážnosti. Saad Harírí se při jásavých oslavách své frakce choval zřetelně zdrženlivě, aby u protistrany nevzbudil pomstychtivost.
Předseda parlamentu Nabí Barrí z šíitského hnutí Amal, které je spojencem Hizballáhu, toto jednání pochválil a mluvil o "uvědomělé národní odpovědnosti".
Dějiny Libanonu, který zažil v letech 1975 až 1990 krvavou občanskou válku se stále se měnícími frontami, ovšem ukázaly, že leckdy stačí jen jiskřička, aby zažehla v Bejrútu plošný požár. A konečně vzniká dojem, že v tuto volební neděli neprohrál jen Hizballáh, jehož celkem jen 11 kandidátů bylo koneckonců zvoleno, nýbrž Michel Aún, křesťanský bývalý generál, který spojil s Hizballáhem svůj politický osud.
ČTĚTE TAKÉ: Libanon: vyhrály prozápadní síly, Hizballáh uznal porážku
Libanonci volí. Šíitský Hizballáh proti "Západu"
Aún prozatím ztroskotal, což ve střednědobém výhledu odsunulo do velké dálky i jeho cíl stát se prezidentem. Podle náboženského proporčního systému v Libanonu může být premiérem jen sunnitský muslim. Prezidentem naproti tomu maronitský křesťan, jako je Aún.
Úřadující prezident Michel Sulajmán, který byl zvolen loni v květnu oběma bloky jako kompromisní kandidát, beztak nepomýšlí na uvolnění svého úřadu. A také z pohledu západních vládních představitelů, kteří v minulých měsících navštěvovali Bejrút, se Sulajmán stále více profiluje jako stabilizační faktor v libanonském politickém chaosu.
Podle nepsaného libanonského zákona budou i v novém parlamentu znovu sedět mnozí zástupci takzvaných politických dynastií v zemi. Patří k nim dva poslanci z křesťanské rodiny Džamáílů, bratranci Džamáílovi: Nadím, jehož bratr, tehdejší ministr průmyslu Pierre Džamáíl přišel v roce 2006 o život při pumovém atentátu, a Samy Džamáíl, syn někdejšího designovaného prezidenta Bašíra Džamáíla, zavražděného v roce 1982.
Také otec Saada Harírího, expremiér Rafík Harírí, zemřel násilnou smrtí. Spolu s dalšími 22 lidmi padl v únoru 2005 za oběť atentátu v Bejrútu. Sympatie k rodině Haríríových dopomohly synovi Saadovi v roce 2005 k jeho prvnímu volebnímu vítězství. Opakovaným vítězství minulou neděli teď miliardářův syn dokázal svou mocenskou základnu rozšířit.
Možná se tento dosud ještě poněkud nevyhraněný politik brzy stane i předsedou vlády, stejně jako svého času Rafík Harírí. Toho jako otce obnovy centra Bejrútu zničeného v občanské válce respektovali příslušníci všech náboženských skupin.
Foto: ČTK/AP a Reuters
