Je to šokující příběh skutečného vampýra. Třiadvacetiletý Turek, který kvůli své žízni po krvi napadal lidi, se už ale uzdravil, tvrdí jeho psychiatr. Píše to státní agentura Anadolu, jež o vývoji nezvyklého případu informuje.
Při líčení řádění "upíra z Denizli" vstávaly v uplynulých letech mnohým v jeho okolí hrůzou vlasy. V nepotlačitelné touze po krvi napadal mladý muž lidi, přičemž je bodal nožem nebo se do nich pokoušel zakousnout.
Léčený upír lékařům líčil, jak ve vrcholné fázi klinického vampyrismu (či jako Renfieldův syndrom označované poruchy osobnosti) byla jeho touha pít krev stejná, jako je potřeba dýchat vzduch.
Lidi, na které útočil, si zprvu vybíral podle určitých kritérií, ale později se vrhal prakticky na každého. Aby nemusel být stále na lovu těch, které chtěl vysát, prosil prý otce, aby mu sehnal krevní konzervy.
Jak je tomu také u jiných pacientů s Renfieldovým syndromem, začal "upír z Denizli" nejprve sát vlastní krev, přičemž si nařezával kůži břity na holení na pažích, prsou a břiše.
Vojenští lékaři ze západoanatolského města Denizli podrobně popsali jeho případ v magazínu Journal of Psychotherapy and Psychosomatics. Podle dostupných informací se však zdá, že do rukou zdravotníků se dostal až poté, co se ocitl ve vězení.
U Reinfieldova syndromu jde o psychický defekt, který může přerůst v až neovladatelnou chuť na krev - většinou lidskou. S poruchou se může člověk narodit, anebo může být důsledkem vážného traumatu. Většinou v době vývoje lidské osobnosti. Syndrom se může vyvinout například u psychicky týraných dětí.
V první fázi klinického vampyrismu pije obvykle člověk svou vlastní krev, později chytá menší zvířata, jež chce buď vysát, nebo pojídá jejich syrové maso. V další fázi dostává chuť na krev lidí. Za určitých okolností je schopen i vraždit.
Při terapii "vampýra z Denizli" lékaři zjistili, že během svého zatím mladého života zažil skutečné horory. Jeden jeho přítel třeba zabil v jeho přítomnosti muže a uřízl mu penis a hlavu. Byl svědkem i vraždy svého strýce. Jeho jen čtyři měsíce stará dcerka onemocněla a záhy zemřela.
Už jen traumata ze zmiňovaných hrůz stačila na to, aby se u něj vyvinuly těžké poruchy osobnosti. Stal se schizorenikem a trpěl rozsáhlými výpadky paměti. Zvláště po útocích na lidi. Mluvil sám se sebou a tvrdil, že ho týrá jakási imaginární osoba, jež ho také nutí ubližovat lidem.
Psychiatr, který se o něj stará, tvrdí, že mladý muž je už v pořádku a bude se moci účastnit sociálního života. Lze ho prý považovat za vyléčeného.
