Oficiální linie v iráckém Kurdistánu je jasná: vyhlášení nezávislosti tohoto dalekosáhle autonomního regionu nepřipadá v úvahu. Ve skutečnosti se však příkop mezi Kurdistánem a Bagdádem každým dnem více a více prohlubuje, napsala agentura AFP.
Posledním útočištěm irácké vlajky jsou v Kurdistánu bankovky, pokud nejsou vyměněny za dolary. Všude jinde v tomto regionu obývaném čtyřmi miliony lidí, kteří zůstali ušetřeni násilností sužujících zbytek země, vlají tříbarevné kurdské prapory (zelená, bílá a červená). A žádná výuka v arabštině.
"Je to jednoduché: pro mé studenty Irák neexistuje," tvrdí profesor francouzštiny na Saláháddínské univerzitě v Irbílu Karim Kamar. "Pro příslušnost k nějaké zemi musí člověk mluvit jejím jazykem. Tady se už ale arabština neučí. Nebo jen jako cizí jazyk, trochu méně než angličtina."
Podle Kamara Irák představuje pro jeho studenty vzdálené a špatné vzpomínky. Pro prosté lidi v ulicích je to pak podle něj soused, se kterým je potřeba dobře vycházet, protože jinak by se mohl rozzlobit. "To je tak všechno. Jejich země, ta je tady," shrnuje profesor.
Nová irácká ústava přiřkla iráckému Kurdistánu velmi rozsáhlou autonomii. Má tedy svého prezidenta, vládu, výhradně kurdské ozbrojené síly i vlastní mezinárodní vztahy, na privilegovaném místě s mocným americkým ochráncem. Navzdory protestům z Bagdádu uzavírají úřady iráckého Kurdistánu i kontrakty o průzkumu a využívání ropných nalezišť se zahraničními společnostmi.
"Závisíme na Bagdádu jen formálně," má jasno profesor politologie na univerzitě v Irbílu a poslanec iráckého parlamentu Buhari Hidir. "Nejsme stát zakotvený v dokumentech, ale jsme jím de facto. Nepotřebujeme formální nezávislost. Máme ji na ulici, máme ji v životě. To stačí."
Podle poslance Hidira by bylo dokonce chybou usilovat o skutečnou nezávislost. "To by nás zbytečně odcizilo našim mocným sousedům, kteří by v tom viděli podněcování svého vlastního kurdského obyvatelstva," říká.
V obavách o zachování a rozvíjení ekonomiky, která běží na plné obrátky, a ve snaze uklidnit sousední země a centrální vládu se kurdští představitelé předhánějí v chlácholivých prohlášeních.
Nezávislost nechceme. Nebo ano?
"V žádném případě se nechceme odtrhnout," ujišťuje proto šéf "oddělení zahraničních vztahů" Kurdistánu Falah Bakir. "Chceme zůstat v rámci iráckých hranic, za podmínky, že Irák bude federálním, demokratickým a pluralitním státem."
Také Fuád Husajn, vedoucí úřadu kurdského prezidenta Masúda Barzáního, prohlašuje: "Respektujeme absolutně ústavu. Irák je federální stát, rozdělení pravomocí mezi ústřední vládou a regionem je jasné. Nepožadujeme nic nad to. Tento systém nám dokonale vyhovuje."
Za těmito politickými deklaracemi ale jasně prosvítá realita. Kurdové se nyní se všemi svými požadavky obracejí na kurdské úřady, a v kurdštině. Irácký stát postupně mizí z jejich života.
Se žádostí o licenci pro televizi Ištar, která vysílá pro irácké křesťany, se její vedení obrátilo na regionální vládu, řekl s úsměvem ředitel Fárid Akráví. "V zásadě se má žádat v Bagdádu. Nikdo to ale nedělá. Není to k ničemu."
Irbílský biskup Rabban Kas zachází ještě dál: "Den po dni se vzdálenost zvyšuje. Jsme stále ještě v Iráku, zákon nám ale dovoluje snít o tom, že jednoho dne tu bude jedna země, která sjednotí všechny Kurdy. Je to jako s odloučenými bratry: nikdy jim nezabráníte snít o tom, že jednou budou žít pod jednou střechou."
FOTO: AP
