Kolem mnohonárodního Kirkúku jsou třetí nejbohatší naleziště ropy a plynu v Iráku. Kurdové doufají, že připadnou jim. Turecká armáda hrozí a varuje před novým ohniskem bojů.
Strategický a ekonomický význam Kirkúku si uvědomoval už popravený irácký vládce Saddám Husajn. I proto ze starobylého města, trvale obývaného tři a půl tisíce let, začal v šedesátých letech minulého století přesídlovat Kurdy a naopak v něm usídlovat Araby. Krátce před zhroucením Saddámova režimu ve válce s Američany definovala turecká vláda dvě červené linie, jež severoiráčtí Kurdové nesmějí překročit: vytvoření vlastního státu a začlenění Kirkúku pod svou správu. Hlavní důvody pro tvrdý postoj Ankary jsou zjevné.
Nejsou to ani tak Turkmeni, kteří v regionu žijí a jež jejich bratři Turci v dobách baasistického režimu zanedbávali. Když Saddám Husajn vyháněl z Kirkúku v rámci arabizace Kurdy, Turkmeny a křesťany, Ankara léta mlčela. Nereagovala ani tehdy, když irácký prezident nechal jen pár hodin před návštěvou tehdejšího tureckého premiéra Süleymana Demirela v Bagdádu oběsit jedenáct prominentních Turkmenů.
Nesmířlivě hledí Ankara na nadvládu Kurdů v Kirkúku kvůli ropě; její tamní zásoby jsou třetí největší v Iráku. Nejstarší těžební věže v Meziříčí vyrostly právě zde. Irácký Kurdistán by ovládnutím příjmů z ropy přestal stát na hliněných nohou chronické závislosti na ekonomické pomoci zvenčí a zajistil by si dlouhodobou životaschopnost.
Ve sporu o kurdskou nadvládu nad Kirkúkem tak Turci opět „objevili“ své pokrevní příbuzné: Turkmeny. Stali se jejich trumfem v aktuální politické hře a turečtí generálové hrozí, že je ochrání i pomocí vojenské intervence (viz TÝDEN č. 18 a 47/06).
Referendum jako rozbuška
Lidové hlasování, které má rozhodnout o přičlenění province at-Ta’mím s Kirkúkem ke kurdské autonomní oblasti, se podle článku 140 irácké ústavy má uskutečnit letos; zatím se hovoří o 15. listopadu. Turecko se ho snaží odsunout na pozdější termín či mu zcela zabránit varováním, že vyvolá násilí.
Vzhledem k převaze Kurdů v provincii – v minulých letech se jich tam přestěhovalo až 350 tisíc – se zdají být výsledky referenda jasné. Ústavní článek řeší i otázku návratu a odškodnění těch, které Saddámův režim vyhnal z domovů. Kurdové chtějí přičlenit ke Kurdistánu i rozsáhlá území kolem Mosulu a řeky Dijály, provincie, jejichž hranice režim z politických důvodů změnil.
Ve zprávě o stavu lidských práv z letošního ledna OSN upozorňuje, že Turkmeni a Arabové v oblasti jsou stále častěji vystaveni zastrašování a svévolnému zatýkání kurdskou tajnou službou a kurdskými bezpečnostními složkami. Minulé měsíce se v Kirkúku výrazně zvýšil počet pumových útoků, vražd a únosů. Téměř všechna nejvyšší místa na úřadech, v armádě a policii zastávají Kurdové. Zpráva OSN hovoří o předzvěsti krize, řada pozorovatelů v oblasti už se obává občanské války.
Každý mává svou mapou
Kurdové jasně dominují i v kirkúcké provinční radě, vzešlé z předloňských voleb. Kurdský svaz Bratrství, sdružující dvě hlavní a v minulosti často znesvářené frakce KDP (Demokratická strana Kurdistánu) a PUK (Vlastenecký svaz Kurdistánu), má s šestadvaceti křesly téměř dvoutřetinovou většinu. Turmeni a Arabové jsou v radě zastoupeni po dvou uskupeních s celkem devíti a šesti poslanci. Jejich kanceláře v sídle guvernéra jsou ale nyní zavřené. Turkmeni a Arabové bojkotují práci rady s odůvodněním, že Kurdové si nárokuji všechny významné funkce. Kurdi je naopak viní z obstrukcí a zavrhování všech návrhů.
Turhan Hasan, šéf osmičlenné frakce Fronta iráckých Turkmenů, zahraničním novinářům rád ukazuje mapu s označením všech turkmenských sídlišť v Iráku. Podobně jako jiní žongluje umně se skutečnými i domnělými fakty, aby podpořil požadavky a nároky svého etnika. Turkmenské osídlení vytváří podle Turhana Hasana dlouhý oblouk, který začíná u Tell Afaru u syrských hranic a pokračuje přes Mosul, Arbíl, Kirkúk, Kifrí, Chánikín až k Mandalí u hranic s Íránem.
Že v tomto pásu tvoří Turkmeni tu silnou menšinu, tu dokonce většinu, zpochybňuje málokdo. Na území, které sami označují Turkmeneli (Země Turkmenů), plánují vyhlásit autonomii, pokud si Kurdové přivlastní Kirkúk. Není to kurdské město, zdůrazňuje Turhan Hasan novinářům. S Ankarou v zádech, jež se vyhlásila jejich ochrannou mocností, se nyní Turkmeni v Iráku cítí pevnější v kramflecích.
Historickými fakty argumentují též v ústředí provinční organizace kurdské KDP. Stranické místnosti zdobí osmanská mapa z 19. století, na níž je vyznačen Kurdistán a uvnitř jeho hranic Kirkúk; důkaz historické a geografické přináležitosti města. Kurdové podtrhují snahy o dobré vztahy s Tureckem, ale jedním dechem uvádějí, že Kirkúk, který považují za své hlavní město, by hájilo sedmdesát tisíc pešmergů, jejich dobře vycvičených bojovníků. Odváží se Ankara takového vojenského dobrodružství?
Trochu jiné problémy trápí sunnitské muslimy, kteří do Kurkúku přišli po roce 1957 a během pozdější arabizace. Jsou jich desetitisíce. Kdo odejde, má nárok na příděl kusu země a odškodnění 15 tisíc dolarů. Arabští zástupci v provinční radě mluví o nucené migraci a sunnitští klerikové dokonce o etnické čistce.
Plané výhrůžky?
Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan označil letošek za osudový pro Irák. Od Saddámovy popravy výrazně vzrostly obavy Turků z rozpadu Iráku, který by téměř nevyhnutelně vyústil ve vznik samostatného Kurdistánu. Jestli by po převzetí Kirkúku Kurdy vskutku následovala turecká invaze, či zda by Turecko alespoň podporovalo případné turkmensko-arabské povstání, zůstává v rovině spekulací.
Kurdští intelektuálové v Turecku se vyslovují pochybovačně. Mimo jiné kvůli přeshraničnímu obchodu a nejméně miliardové investicí Turků na severu Iráku. Má se na ní výrazně podílet i penzijní fond turecké armády.
Podle dosavadních úvah nabídne referendum o Kirkúku zřejmě tři možnosti. Vedle již zmiňovaného začlenění pod kurdskou správu by město mohlo nadále podléhat Bagdádu, což preferují Turkmeni a Arabové. Nejideálnější, střední cestou by ale mohlo být vyhlášení Kirkúku zvláštní oblastí.
Autor: -pp-
