Metropole Mongolska Ulánbátar je jedno z nejznečištěnějších měst na světě, i když v ní žije jen milion lidí. To vyvolává rostoucí znepokojení ohledně zdraví veřejnosti a kritiku na adresu vlády, že je netečná a nic s tím nedělá. Sám prezident země vklíněné mezi Rusko a Čínu Cachjagín Elbegdordž začátkem roku uznal, že situace je katastrofální.
Světová banka odhaduje, že úroveň znečištění ovzduší v mongolských městských oblastech patří k nejvyšším ve světě.
Situace se zhoršuje hlavně v zimě, kdy se teplota v Ulánbátaru pohybuje kolem minus dvaceti stupňů Celsia. Lidé si ale rizika smogu neuvědomují, ve dne v noci topí uhlím a venku jen vzácně narazíte na někoho s rouškou přes ústa. Náklady ve zdravotnictví, odvíjející se od znečištění, přitom představují alarmující čtyři procenta HDP.
Nezaměstnaná Narantujá a jejích sedm dětí žijí v tradiční jurtě s plstěnými stěnami v hlavním městě. Jejich jediným zdrojem tepla jsou primitivní kamínka, v nichž rodina každý den spálí dva pytle uhlí a půlku pytle dřeva. Narantujá říká, že neví, proč je město trvale pokryto hustou mlhou, a nemá ani ponětí, jak k tomu sama přispívá.
"Nevím, kde se to tady bere, ale vím, že to postihuje moje děti. V zimě jsou stále nemocné s rýmou a kašlem. Pořád mám strach, že jedno z nich onemocní vážně," svěřuje se devětatřicetiletá svobodná matka. Raději proto drží děti blízko domova ve víře, že je tak před chorobami ochrání.
Studie mongolské státní univerzity už prokázaly, že znečištění ovzduší je zvláště vysoké v těch čtvrtích Ulánbátaru, kde lidé žijí v jurtách.
Neúčinná opatření
Loni vláda přijala zákony, které počítají s pokutami pro průmyslové znečišťovatele, jako jsou tepelné elektrárny a uhelné doly, nebo také pro řidiče dopravních prostředků. Podle ministerstva životního prostředí má být letos investováno v přepočtu přes 410 milionů korun do takzvaných energeticky čistých technologií. Experti ovšem o účinnosti takových opatření pochybují a mají za to, že plán nemíří proti těm pravým příčinám znečištění.
"Až devadesát procent zplodin znečistění ovzduší pochází z kamen v jurtách a necelých 10 procent připadá na automobily a tepelné elektrárny," říká Lodojsamba Seréter, expert z mongolské státní univerzity. "Vláda od roku 2007 do roku 2009 vynaložila v přepočtu přes 425 milionů korun na výrobu lisovaných briket. Ty ale bohužel nesnižují emise, protože kamna v jurtách nejsou uzpůsobena k jejich používání."
Desítky tisíc rodin, které žijí v jurtových čtvrtích Ulánbátaru, nemají přístup k dálkovému topení jako budovy v centru města a topí čtyřiadvacet hodin denně. Jejich počet stále roste s ohledem na exodus vesnického obyvatelstva v zemi, která má nejřidší hustotu osídlení na světě. Narantujá utratí za topení denně 2500 tugriků (asi třicet pět korun). "Uhlí vydrží hořet déle, je levnější a na topení vhodnější."
Mezinárodní organizace, jako je například Asijská rozvojová banka nebo německá agentura pro technickou spolupráci GTZ, spolupracují s místními partnery na koncepci výroby nových kamen, která méně znečišťují ovzduší. Jejich masová produkce by asi pomohla, ale zase to naráží na problémy. "Peníze by nebyly problém. Mezinárodní organizace jsou ochotné investovat, ale sotva dostane peníze vláda, ubere se to špatným směrem," konstatuje Seréter.
Podle Programu OSN pro rozvoj skutečné důsledky znečištění v městských mongolských částech budou známy až za několik desetiletí. "Nejvážnější problémy jsou před námi. Jejich dopad uvidíme až v dlouhodobé perspektivě. Ale nyní se nezdá, že by mongolská veřejnost byla přesvědčena, že jí hrozí reálné nebezpečí," konstatuje Onno van den Heuvel z programu OSN.
