Rozhodnutí Spojených států vyslat do Afghánistánu tisíce dalších vojáků bude pro obyvatele vesnice Sangar Chal na severu země znamenat jen málo. Zdejší lidé nebojují proti fundamentalistickému Talibanu - jejich nepřítelem je hlad.
Prezident USA Barack Obama minulý týden oznámil, že do Afghánistánu vyšle dalších 17 tisíc vojáků, aby se zapojili do bojů proti narůstajícímu povstaleckému násilí na jihu a východě země.
Ovšem na relativně klidném severu Afghánci čelí jinému problému. Kruté sucho a zvyšující se ceny potravin způsobily, že statisíce lidí se snaží přežít zdejší zimu ze dne na den.
Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže trpí v severním Afghánistánu suchem 280 tisíc lidí. Toto sucho je nejhorší za poslední dekádu a lidé tu teď nejsou schopni pokrýt ani ty nejzákladnější potravinové potřeby.
Sice to není součástí mandátu Červeného kříže, jeho pracovníci nicméně společně s kolegy z Červeného půlměsíce dodali potraviny do nejhůře postižených oblastí. Ukazuje to nejen na rozsah krize, ale také na nedostatečnou pomoc této části asijské země.
"Červený kříž se do toho zapojil, protože potřeba byla zvláště naléhavá. Postiženy jsou tisíce lidí," zdůraznil zástupce organizace v severním Afghánistánu Azim Núraní.
Pomoc směřuje tam, kde jí není třeba
Afghánistán patří k nejchudším zemím na světě. Je závislý na miliardách dolarů zahraniční pomoci každý rok. Chudoba se však liší oblast od oblasti. Některé části jsou na tom mnohem lépe než jiné.
Například jihoafghánská provincie Hílmand, odkud pocházejí více než dvě třetiny celkové, samozřejmě nezákonné, produkce opia v zemi a kde jsou povstalci nejsilnější, patřila v loňském roce podle většiny ukazatelů OSN ke třem nejbohatším provinciím. Například má nejvíce majitelů motorových vozidel na počet obyvatel z celého Afghánistánu.
Kromě toho jižní provincie včetně Hílmandu dostávají většinu z pomoci, ačkoliv jsou relativně bohaté a jsou v centru nezákonného obchodu s drogami, jenž produkuje odhadem tři miliardy dolarů.
Největším dárcem pro Afghánistán je americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID), která jen do Hílmandu nalila miliony dolarů. Pokud by tato provincie byla samostatná země, byla by pátým největším příjemcem peněz z fondů USAID.
V letech 2007-2008 obdržel Hílmand na jednoho obyvatele 403 dolary pomoci, zatímco například severní Balch pouze 153 dolary. Ještě hůře jsou na tom v tomto směru provincie Saripúl a Kunduz s 53 a 55 dolary.
Stovky let se život lidí v Sangar Chalu v provincii Balch fakticky nezměnil. Styk s vnějším světem je vzácný a pomoc ještě vzácnější.
"Nedostáváme žádnou vládní pomoc. Slíbili, že nám přivezou potraviny, ale neudělali to," říká 25letý Muhammad Rafí ve středisku Červeného kříže v Sangar Chalu.
I v Balchu jsou sice rozmístěny jednotky Severoatlantické aliance, ale v okrese Šamtal, kam patří i Sangar Chal, lze vojáky spatřit jen výjimečně. A to jen když se ptají po bezpečnosti, uvádí Rafí.
Cesta za Červeným křížem
Stejně jako stovky dalších Afghánců z okolí, i tento mladý muž přišel minulý týden do Sangar Chalu pro příděl rýže, fazolí, oleje a čaje, které jim poskytuje Červený kříž. Některým sem pěší cesta trvá i několik hodin.
Červený kříž rozděluje potraviny pro zhruba 30 tisíc lidí ve třech severních provinciích, kde loni nastala neúroda.
"Život tu není dobrý. Loni tu nic nebylo. Žádná voda. Žádná pšenice. Jestli nebude voda ani letos, budu muset odejít do města. Stanu se migrantem," prohlašuje 45letý Habibulláh, farmář ze Sangar Chalu a otec deseti dětí.
Jeho tvář zestárla útrapami života. Habibulláh vypráví svůj příběh, zatímco ve frontě trpělivě čeká na svůj chudý příděl potravin. Za ním leží pole, na nichž jsou ještě patrné loňské brázdy, v nichž nic nevzešlo.
Afghánci sucha a hladomory přežívají po staletí. Avšak bez dlouhodobého rozvoje těžko mohou miliony Afghánců vyjít z chudoby. Navíc jsou v důsledku náchylní pozitivně nazírat na militantní skupiny, které těží z nespokojenosti chudých obyvatel.
Lidé v Šamtalu nemohou sami prorazit začarovaný kruh. Žádná voda znamená žádnou úrodu, tedy ani žádné osivo pro pole na příští rok. Mnozí odešli hledat si práci ve městě, případně prodali nebo porazili dobytek, který jim ještě zůstal.
"Kdybychom neměli tuhle hrstku jídla, zemřel bych," říká 35letý Šarí, zatímco v jednoznačném gestu přejíždí prstem po svém krku.
Foto: Reuters
