Turecko nejvíc exportuje do těchto deseti zemí, které jsou seřazeny podle hodnoty vývozu: Německo, Británie, Itálie, Španělsko, USA, Francie, Irák, Nizozemsko, Izrael a Belgie. Ankara Londýn obviňuje, že poskytuje "tajné finanční skrýše" skupině duchovního Fethullaha Gülena, které turecká vláda připisuje odpovědnost ze neúspěšný převrat. Itálii zase Ankara vyčítá těžbu energetického giganta ENI u kyperských břehů. Británie, Itálie a Španělsko i přesto udržují s Tureckem relativně dobré vztahy, napsala Barçin Yinançová v tureckém deníku Hürriyet.
Se zbývajícími sedmi zeměmi ze seznamu má ovšem Turecko vztahy napjaté. Recep Tayyip Erdogan jejich lídry často napadá a Francie se brzy přidá k zemím, jež Turecko co týden kritizuje.
V ideálním případě by těmi největšími obchodními partnery Ankary měly být sousední země. Největšími sousedy Turecka je Rusko na severu a Írán na východě. Vzhledem k jejich vojenské přítomnosti v Sýrii a politickému vlivu na syrského prezidenta Bašára Asada lze konstatovat, že s Tureckem sousedí i na jihu.
Ani jedna z těchto zemí nefiguruje mezi deseti zeměmi, do nichž Ankara nejvíc exportuje, zato ale díky svým energetickým zdrojům patří mezi deset zemí, z nichž Turecko nejvíc dováží. Rusko se dokonce takřka pravidelně umísťuje v první trojici.
Obchodní nerovnováha Turecka a Ruska bude podle Yinançové korunována dnes při zahájení výstavby první turecké jaderné elektrárny Akkuyu. Náklady na projekt se odhadují na 25 miliard dolarů (515 miliard Kč), ale podle odborníka na energetiku Mehmeta Ögütçüa se patrně ještě zvýší. Ögütçü také pochybuje o tom, zda má smysl budovat velkou jadernou elektrárnu, když mezinárodní trend je budovat elektrárny menší, a tedy i s nižšími náklady.
Ankaře ovšem na velikosti záleží. U "velké země" jako Turecko se nesmí hledět na peníze. Před veřejností dobře zní promlouvat o "největším mostě" či "největším letišti". Nehledí se na to, že chytré země hledají chytrá řešení: chytré země nejsou ze všech stran obklopeny nepřáteli a bezpečnostními hrozbami!
Chytré země také dbají toho, aby je oponenti nedostali do rohu. Co se týče Turecka, podívejme se na situaci v Sýrii a jak se Ankara nechala nalákat do pasti, kterou nalíčilo Rusko, Írán a Asad.
Ankara se rozhodla oslabit zakázanou Stranu kurdských pracujících (PKK) tím, že syrské kurdské milice YPG, které považuje za ozbrojenou odnož strany, odrazí od tureckých hranic. Operace štít Eufratu z roku 2016 byla namířena jak proti teroristické organizaci Islámský stát, tak proti Kurdům, jimž chtělo Turecko zamezit vytvoření koridoru mezi dvěma oblastmi, které tehdy v severní Sýrii.
Operace proběhla s posvěcením Ruska a na úkor územních zisků sil syrské vlády. Turecko nakonec nemohlo ani slovem protestovat, když síly podporující Asadovu vládu zahájily s podporou Ruska a Íránu ofenzivu na místech ovládaných protivládními bojovníky: v severosyrském městě Halabu (Aleppo), ve východní Ghútě a nyní v městě Dúma.
V důsledku tureckých vojenských operací a ofenziv syrské armády se syrští Kurdové vzdalují od turecké hranice a protivládní ozbrojenci opouštějí svou poslední výspu, severovýchodní provincii Idlib. Trojice Moskva, Teherán a Damašek chce, aby všichni islamisté hledali útočiště u tureckých hranic, což je z její strany velmi chytrý krok.
Představitelé turecké vlády nyní hovoří o tom, že turečtí vojáci budou postupovat dál na východ k města Manbidž a dál až k hranicím s Irákem. Ankara sice tvrdí, že "čistí hranici od teroristické organizace", jak označuje PKK, ovšem ve skutečnosti se u hranic Turecka nakonec usadí jiné teroristické skupiny. Není žádná záruka, že islamisté v budoucnosti neudeří na Turecko, napsala Yinançová. Turecko by nemělo do této pasti padnout, uzavřela.
