Každé ráno se indická studentka Siddhí Sarangdhárová vmáčkne do minimálního volného prostoru ve vagonu vlaku, kterým dojíždí z předměstí Bombaje. A pak už se jenom modlí, aby se neudusila. Každý den přichází průměrně desítka lidí o život při nehodách, které postihují rozvětvenou železniční síť v této indické megalopoli, jež je nejvytíženější veřejnou dopravní sítí na světě.
Počet lidí, kteří na bombajské železnici denně umírají, je vyšší než v New Yorku za rok - tam průměrně při nehodách umírá osm osob.
"Nastoupit do vlaku je dobrodružství. Těžké je udržet se na nohou a dostat se ven - to je opravdová výzva!" říká dvacetiletá Siddhí.
Bombajský železniční systém přepraví ve městě, kde žije 18 milionů obyvatel, denně 6,5 milionu cestujících, což je šestinásobek objemu dopravy v newyorských vlacích. Výsledkem podle oficiálních železničních činitelů je, že vlaky jsou ve špičce nacpané na dvouapůlnásobek své kapacity a proto se špičce v Bombaji říká "superhustá mačkanice". Tehdy je ve vagonech s kapacitou 200 cestujících natěsnáno 500 lidí a počet cestujících neustále stoupá.
Během prvních čtyř měsíců letošního roku zemřelo na bombajské železnici 1146 cestujících a dalších 1395 bylo zraněno, uvádí železniční policie. Mnohé z obětí visely na boční straně nacpaného vlaku, protože se nemohly vmáčknout dovnitř, a zabily se, když se nedokázaly udržet. Za loňský rok napočítala železniční policie v Bombaji celkem 3997 mrtvých a 4307 zraněných.
"Jistěže by šlo prosadit maximální počet lidí, kteří smějí nastoupit do vlaků," říká komisař železniční policie B. S. Sidhu. "Ale lidi potřebují cestovat do práce. A když není v soupravách dostatek místa, tak si naštvaní cestující posedají na koleje a blokují vlaky," stěžuje si. Reforma železniční sítě je podle něj nezbytná a do roku 2015 jsou na ni určeny dvě miliardy dolarů, částečně ve formě půjčky Světové banky.
"Počet nehod na železnici, kterým jde předejít, by se měl během následujících šesti let snížit," míní Sidhu. "Ale těm, kterým nejde předejít, se jednoduše nedá zabránit," dodává fatalisticky.
Třetinu mrtvých tvoří lidé, kteří se neudrželi na boku přeplněného vlaku, ale téměř polovinu představují ti, které srazí vlak, když přebíhají koleje na jiné nástupiště. Což je praktika sice zakázaná, ale běžná. Železniční úřady se proti ní snažily bojovat - rozdáním pokut tisícům lidí, postavením plotů a můstků pro pěší. "Ale v Bombaji nikdo, kdo má zdravý rozum, nepůjde kilometr k přechodu pro pěší a pak zase kilometr zpátky," připouští Sidhu.
Právě při přecházení kolejí v Borivali - železniční stanici s druhým nejvyšším počtem nehod v Bombaji - přišel Sámir Zavirí o obě nohy. Upadl přímo pod přijíždějící vlak, a ten mu je uřízl. Tehdy mu bylo osmnáct let. "Byla to moje chyba, ne železnice," připouští po necelých dvaceti letech Zavirí, který má místo nohou protézy. Přesto se letos rozhodl železnici žalovat, protože podle něj plýtvá drahocenným časem, když je někdo z cestujících zraněn. "Okamžité ošetření může zachránit život. Ale občas to trvá dvě nebo tři hodiny, než se zraněný pasažér dostane do nemocnice," říká.
V roce 2003 nařídil indický Nejvyšší soud železničním stanicím, aby před nimi stály sanitky připravené pro případ nehody, ale v mnoha případech to tak stále není. Pravidelně jsou hlášeny případy zraněných cestujících, kteří zůstávají ležet vedle kolejí, zatímco kolem dál jezdí vlaky. A pak je tu nechvalně proslulá indická byrokracie.
"Železnice musí naložit zraněného na nosítka, prohlédnout tělo a sepsat zápis o povaze zranění. Pak je teprve možné vyžádat sanitku. Tím se ztrácí spousta času," vysvětluje T. S. Bhál, bývalý představitel vládní železniční policie. V roce 2004 Bhál založil neziskovou organizaci, jejímž cílem je zajišťovat sanitky obětem nehod na železnici. K tomuto kroku ho přiměl případ zraněného muže, který ležel vedle nástupiště tři dny.
"Viděl jsem kusy těl, kterých si nikdo nevšímal," dodává Bhál. "Zaměstnanci železnice se o oběti nehod nezajímají."
Foto: Profimedia, archiv
