Před supermarkety či benzinovými pumpami se tvoří dlouhé fronty. Sotva kde lze však pozorovat náznaky paniky. Tváří v tvář ohromné katastrofě, která jejich zemi postihla, se Japonci dosud chovají až neuvěřitelně klidně a trpělivě. Záběry z míst, jež postihlo mohutné zemětřesení a následné pustošící tsunami, jsou přitom den ode dne dramatičtější.
"Ještě žijeme," je slyšet často od lidí, kteří přečkali řádění živlů v místech, kde zasáhly nejničivěji. V Tokiu, jež stále postihují následné otřesy - dnes ráno to bylo 6,2 stupně na Richterově škále - chodí lidé dále do práce.
Úžasná disciplína a až stoická odevzdanost, s níž lidé přijímají svůj těžký osud - tak popisují některá zahraniční média situaci v Japonsku.
Podobně líčí své dojmy podnikatel a bývalý novinář Jasumicu Jamada, jenž pronikl do uzavřené zóny kolem jaderné elektrárny Fukušima 1. Jeho hlavním zjištěním, o němž informoval domácí i zahraniční sdělovací prostředky, bylo, že situace kolem havarovaného atomového zařízení je poněkud jiná, než jak ji líčí vláda a úřední místa.
Oblast ohrožená radioaktivitou podle něho není hermeticky uzavřená a lze se do ní snadno dostat. Ve dvacetikilometrové evakuační zóně prý zůstává dost starších občanů, kteří vlastními silami nemohli odjet, a také lidé, kteří oblast prostě opustit nechtějí. Mnozí jsou zmateni, hlavně někteří staří lidé pláčou, když se s nimi dáte do hovoru. Ani kolem Fukušimy sice Jamada nebyl svědkem kolektivní paniky, chaosu ale ano.
Proč tak těžce zkoušení Japonci zachovávají i v čase katastrofy klid, proč čelí i vážným krizím trochu jinak než lidé v jiných částech světa, na to se nyní snaží dát odpověď jak japonští, tak zahraniční odborníci.
V první řadě téměř unisono zdůrazňují, že obyvatelé země vycházejícího slunce jsou na přírodní katastrofy všeobecně dobře připraveni, respektive připravováni. Vědí také, že budou přicházet znovu a znovu, ve své historii to zažili mnohokrát.
Dnes zasaženou oblast Sanriku na severovýchodě Japonska zpustošilo tsunami už ve třicátých letech minulého století. Staří lidé si na to ještě vzpomínají a své zkušenosti předávají mladším generacím.
Anketa:
Chystáte se nějak finančně pomoci obětem přírodní katastrofy v Japonsku?
A to už nehovoříme o atomových bombách, které na Japonsko svrhli na konci druhé světové války Američané. Je ovšem třeba dodat, že nynější kombinace zemětřesení, obřích vln a jaderných havárií poněkud překračuje katastrofické scénáře, na něž se Japonci pravidelně připravují.
Že by měli klidnější temperament než jiné národy, to nelze paušálně říci, tvrdí japanoložka Verena Blechinger-Talcottová ze Svobodné univerzity v Berlíně v rozhovoru pro list Der Tagesspiegel. Připomíná nacvičování evakuací, jichž se sama během mnoholetého pobytu v Japonsku účastnila. I nyní se obyvatelé větších měst evakuovali bez větších problémů.
Japonci jsou podle ní především zvyklí podnikat něco ve skupinách. Jsou natolik disciplinovaní, že jednotlivec se přizpůsobí okolnostem, pokud jsou v daném okamžiku nezměnitelné - a dokáže táhnout s ostatními za jeden provaz. Japonci zůstávají v nouzových situacích klidní a přistupují k nim pragmaticky, vysvětluje Blechinger-Talcottová.
Připomíná ale, že i Japonec dokáže zpanikařit, což se stalo například roku 1995 při atentátech jedovatými plyny v tokijském metru.
Ani teď ale není podle německé japanoložky jisté, zda si lidé v Japonsku svůj dosavadní klid zachovají. Věci se prý mohou změnit v okamžiku, kdy se ještě zhorší situace v jaderných elektrárnách a radioaktivní spad zasáhne přímo Tokio.
Na dosavadní náladu obyvatel má bezpochyby vliv i zpravodajství největších japonských médií. Vzhledem k dramatům, jimž nyní země čelí, je lze celkově označit za věcné a střízlivé. Také o dění v jaderné elektrárně Fukušima a jejím okolí se v japonské televizi hovoří minimálně emocionálně.
Situace už ale dochází tak daleko, že někteří Japonci začínají obviňovat vládu a část médií, že jim zamlčují některé důležité informace. Mezi tím, jak o nynější katastrofě informují zahraniční a japonské sdělovací prostředky, je údajně velký rozdíl. "Nevím, čemu mám vlastně věřit," postěžoval si například filolog a univerzitní profesor Hikaru Cudži z Tokia.
