Šestnáctiletý Pero pocházející z rodiny makedonských přistěhovalců žijících v Německu matce tvrdil, že se zúčastní nějaké akce v centru Frankfurtu, a pak přespí u kamaráda. Jenže se neozýval. Druhý den jí konečně zazvonil telefon. "Kde jsi?" ptala se svého syna naštvaně, ale i s ulehčením, že ho slyší. "Jsem v Sýrii," odpověděl Pero. Stejně jako mnoho dalších evropských muslimů se odebral bojovat po boku extremistických skupin do tamější občanské války.
Rodina vyzkoušela všechno možné, aby ho dostala zpátky domů. Nakonec se rozhodla pro drastickou variantu - musí ho unést, informoval americký deník The Washington Post.
Pero a 22 dalších mladých mužů, mezi kterými byli nejméně čtyři mladiství, odcestoval z Německa do tureckého letoviska Antalya a odtud pokračovali k hranicím se Sýrií. Jeho rodina začala ihned přemýšlet nad tím, jak ho může od jím zvoleného "mučednického osudu" uchránit. Přitom ještě nedávno by takové chování od Pera vůbec nečekali.
Muslimská rodina se přestěhovala do Německa z Makedonie ještě předtím, než se hoch narodil. Změna nastala asi před rokem, když se po sedmi letech vrátil domů do Frankfurtu Perův otec, jenž strávil nějaký čas ve vězení za prodej drog.
Oba muži si k sobě nemohli najít cestu, navíc žili natěsnaní jen v malém apartmánu. Pero se tak stále více setkával se svými novými přáteli v místní mešitě.
Nejdříve začal tlačit na rodinu, která měla k islámu poněkud vlažnější vztah, aby se pravidelně modlili. Poté se svými přáteli rozdával po ulicích Frankfurtu korán. Následně již přišel nápad odjet do Sýrie a podílet se tam na vzniku islamistického státu.
Rodina se snažila být s Perem neustále v kontaktu i během jeho pobytu ve výcvikovém táboře islamistů, na telefonní kredit mu posílala stovky eur. "Chtějí se dostat do ráje," uvedl Perův otec Mitko na adresu radikálních bojovníků. "Já ale chci, aby můj syn šel cestou boží a to tato cesta není," dodal. Během telefonátů i konverzací přes Skype se snažili hocha přemlouvat, aby se vrátil. Hráli na city, nic ale nezabíralo.
Pero rodině vyprávěl, že bydlí v domě někde poblíž tábora ještě s dalšími německy mluvícími bojovníky. O výcviku nemluvil, ale přiblížil trochu prostředí, ve kterém žije. V nedalekém městě prý prodávají gyros, který znal i z Německa, a občas prý zabijí jehně a celá skupina si ho dá k večeři. I přesto si ale Pero stěžoval, že mívá hlad.
Vždy ho mohli kontaktovat až po deváté hodině večer prostřednictvím jeho tureckého nadřízeného, který žil kdysi v Německu. Ten prý Mitkovi jednou řekl, že by Perovi nejvíce prospělo, kdyby mu rodina pořídila kalašnikov AK-47 a neprůstřelnou vestu.
Příbuzní začali být stále zoufalejší. Mitko na svého syna řval do telefonu, aby se okamžitě vrátil. Pero se pak dva dny neozval a poté mluvil jen se svou matkou.
Říkal, že se zapojí do bojů krátce po muslimském svátku íd al-adhá, který letos připadl na polovinu října. Rodina se proto rozhodla jednat.
Mitko si sjednal schůzku s konzervativním imámem Hišamem Šášá, který je znám svým bojem proti radikalizaci muslimů v Německu. "Co mám dělat?" ptal se ho. Imám nabídl několik variant: dohadovat se s Perem, říct mu, že korán staví povinnosti k rodině na první místo a odsuzuje násilí, nebo přesvědčit ho, že je jeho matka nemocná a že je potřeba, aby přijel domů.
Rodina vyzkoušela úplně všechno: slíbila Perovi nový začátek, když se vrátí, snažili se ho přesvědčit, že je jeho matka těžce nemocná. S hochem ale nic nepohnulo. "Je tu ještě jedna varianta. Uneste ho," reagoval tehdy imám.
Pět dní nato Pero souhlasil, že se setká s matkou a tetou v Turecku poblíž hranic, aby se s nimi rozloučil, než půjde do boje. Poprosil je o teplé ponožky, svou koženou bundu, trička a antibiotika. "Možná je to naše poslední šance," uvedla Perova matka Bagica. Část rodiny se proto odebrala do Turecka.
Ve městě Antakya, které se nachází nedaleko syrské hranici, vše vylíčili tureckým policistům, kteří jim přislíbili spolupráci.
Ke schůzce s Perem mělo dojít následující den ve tři hodiny odpoledne. Čekali na něj v hotelu.
Když konečně dorazil, otec dal signál policistům v civilu, kteří ho zadrželi. Pero nebyl ozbrojený a ani se nijak nebránil. "Když uviděl svou matku, padli si do náručí a oba plakali," popsala Perova teta. Pak všichni odjeli na letiště směr Frankfurt.
