Weisse Rose (Bílá růže) je dnes asi nejznámější odbojovou skupinou třetí říše. Jejím jádrem byli mnichovští studenti kolem sourozenců Schollových, šest z nich za svou odvahu zaplatilo životem. Na práci popravených navázali také další odpůrci nacismu. Jedna z nich, Marie-Luise Jahnová, tento týden zemřela.
Před oprátkou Jahnovou roku 1944 zachránil její advokát, který svou obhajobu založil na tvrzení, že k aktivitě proti říši svedl árijskou dívku její přítel a poloviční Žid Hans Leipelt. Ten skončil na popravišti, zatímco šestadvacetiletá žena narozená ve Východním Prusku byla odsouzena k dvanácti letům vězení.
Její aktivita proti nacistickému režimu začala roku 1943, když se společně s Leipeltem dostala k poslednímu letáku vydanému Bílou růží. Ten poté přepisovali na stroji a rozmnožovali. Letáky se přes hamburskou odnož odbojové skupiny dostaly také do Británie. Letouny RAF je poté shazovaly nad Německem.
Německý spisovatel Thomas Mann tehdy v rádiu BBC hovořil o členech Bílé růže jako o zástupcích nového a lepšího Německa, třebaže jsou (byli) jen velmi malá skupinka svým počtem.
ČTĚTE TAKÉ: První oběť holocaustu v německém chrámu slávy
"Když už jsem jednou zůstala naživu, je mou povinností starat se o to, aby se něco takového už nikdy neopakovalo," říkávala Jahnová, která se dožila 92 let. Byla častým hostem v Dachau či na školách, kde vyprávěla o době nacismu.
Zrádci! S odpůrci nacismu mělo mnoho Němců dlouho potíž
Nejslavnějším členem, respektive členkou Bílé růže je však Sophie Schollová. Stala se ikonou německého odporu proti hnědé diktatuře a současně jednou z (pouhých) pěti žen mezi 122 muži, jejichž busty stojí v řezenské Walhalle. Před několika lety o ní byl natočen už třetí hraný film Sophie Schollová, poslední dny (Sophie Scholl, Die letzten Tage).
Je to snímek o dívce, které nacisté v jedenadvaceti letech sťali hlavu. Premiéru měl v čase šedesátého výročí zániku třetí říše. Je dobré zdůraznit, že o takzvaných "dobrých Němcích" nechtělo mnoho jejich spoluobčanů dlouho slyšet.
Zemřít za správnou věc?
Krátké Sophiino martyrium, které skončilo na popravišti, začalo 18. února 1943 ve dvoraně mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität. S bratrem Hansem v návalu odvahy rozhodili část letáků pacifistické odbojové skupiny Weisse Rose (Bílá růže), jejímiž byli členy. Správce budovy je zadržel a předal gestapu.
Ústřední drama Sophie Schollová, poslední dny se odehrává v jediné ponuré místnosti, kde odbojářku u velkého psacího stolu vyslýchá vyšetřovatel Robert Mohr. Tmavý prostor osvětluje jen chladné světlo stolní lampy. Začíná třídenní psychoduel, válka slov. Dívka zprvu netuší, že v případě prokázání viny je už předem zaslíbena smrti.
"Takové legrácky mám v povaze," odpovídá zpočátku na otázku, proč hodila plakáty z balustrády, ale současně popírá, že by byla jejich autorkou. Dialog nabývá na závažnosti ve chvíli, kdy pozná, že gestapo má o její protirežimní činnosti důkazy. Cítí, že se dosud jen pomyslná smyčka kolem jejího krku začíná stahovat.
"Ano, jsem na to pyšná," začne hodnotit čin a dlouhé hodiny se pře s vyšetřovatelem o rozdílech mezi byrokracií a demokracií, zvůli a svobodě, zákonech a svědomí... Gestapák Mohr se v souboji argumentů postupně dostává do defenzivy.
Není to jen didaktikou zavánějící filmová póza. Tvůrci filmu připravovali scénář dva roky a oproti předchůdcům mohli pečlivě prostudovat desítky let nepřístupné archivy východoněmecké tajné policie Stasi, kde byly protokoly z výslechu Schollové uloženy.
Čtvrtý den po zatčení předvedli Sophii, bratra Hanse a Christopha Probstových, dalšího aktivistu z Weisse Rose před takzvaný národní tribunál.
"Kdybyste Hitler a vy neměli z našich názorů strach, tak bychom tu nestáli," prohlásil Hans Scholl do očí ,krvavému' soudci Rolandu Freislerovi, který posílal na smrt devadesát procent obžalovaných. Jen několik hodin předtím, než ji popravčí stlačil hlavu pod gilotinu, se Sophie při kratičkém loučení svěřila rodičům: "Udělala bych to znovu."
Jaké poselství zanechala její odvaha a smrt dnešku? Může sloužit jako příklad dnešním vrstevníkům? Byť zprvu naivně, dokázala se Sophie jen a jen svou morálkou postavit ohromné mašinerii.
Morálka založená na prosté lidské slušnosti je nezávislá na prostoru a čase, psali němečtí kritici, podle nichž není velký rozdíl v tom, jestli člověk vzdoruje (tehdejší) tyranii nadlidí či (dnešním) hrozbám globálního tržního fundamentalismu. Schollová zkrátka udělala správnou věc.
Do the right thing, tak zní jeden z kategorických imperativů 21. století.
Vzbouřenci svědomí
Skupinu Bílá růže (název symbolizuje mírumilovnost uprostřed krutostí) založila roku 1942 hrstka vysokoškoláků v Mnichově, kteří už nemohli snést, jak krajané mlčí k barbarské válce a rasové politice nacistického režimu. Začali sepisovat a sami tisknout letáky s výzvami k pasivnímu odporu, které kvůli tomu, aby zmátli vyšetřovatele, roznášeli a rozesílali tisícům lidí v Německu.
V celostránkových textech mimo jiné stálo: "Němci! Chcete, aby vaše děti stihl stejný osud, jaký potkal Židy? Máme být navždy zavrženým a celým světem nenáviděným národem? Zločinností nelze dosáhnout žádného vítězství... Dokažte činy, že myslíte jinak."
Když Bílá růže začala v únoru roku 1943 po Mnichově rozvěšovat plakáty s výzvami ke svržení Hitlera, začínalo být gestapu jasné, odkud pocházejí. Osudným se stal odbojářům v pořadí šestý leták, v němž studenti hovořili o mrtvých od Stalingradu a vyzývali k boji za svobodu.
Po incidentu na univerzitě gestapo popravilo nejen sourozence Schollovy a Probsta, ale postupně zatklo a zlikvidovalo další odbojáře z Bílé růže a jejich sympatizanty. Poslední rozsudky padly ještě v únoru roku 1945.
Akademici v hnědých košilích
Vysokoškoláci v Německu byli většinou velmi náchylní k nacistické ideologii. Část jich sice pociťovala nespokojenost s omezováním osobní svobody, ale nejevila zájem o politická školení a různé výzvy stranických funkcionářů. Jejich nespokojenost však měla viditelné hranice.
Akce odporu jako v případě Weisse Rose většina studentů nejen neschvalovala, nýbrž přímo odmítala, uvádí historik Michael Grüttner v knize Studenti ve třetí říši (Studenten im Dritten Reich).
Velká část akademické elity se na sklonku výmarské republiky přiklonila k pravicovým radikálům a Národněsocialistický svaz německých studentů (NSDStB) získal dvanáct procent hlasů už roku 1928, tedy v době, kdy Hitlerovu NSDAP nepodpořila při volbách do Říšského sněmu ještě ani tři procenta voličů.
Po převzetí moci nacisty se podle Grüttnera hnědí studentští vůdci pasovali do role pánů vysokých škol a "očišťovali" je od židovských studentů a profesorů.
Hrdinové, nebo zrádci?
Se sourozenci Schollovými, atentátníkem na Hitlera Clausem von Stauffenbergem a dalšími odpůrci nacistického režimu mělo mnoho Němců ještě dlouhé roky vnitřní problém. Převrat uprostřed války? To přece byla vlastizrada! Také němečtí filmaři často se snímky o "hrdinech" boje proti nacismu naráželi na skeptické producenty a nezájem značné části domácího publika.
Během krátké doby vznikly roku 1982 dva filmy (Bílá růže, Pět posledních dnů), které si vybraly jako téma odboj studentů z Mnichova.
Ačkoli se to dnes zdá paradoxní, oba filmy se mohly v německých školách promítat až od roku 1985. Až tehdy, čtyřicet let po válce, poslanci Spolkového sněmu oficiálně konstatovali, že zmiňovaný národní tribunál nebyl "soudem ve státoprávním smyslu, nýbrž nástrojem teroru".
Teprve od tohoto data jsou Schollová a její spolubojovníci považováni za oběti vraždy. A hrdiny.
Freisler: popravčí v soudcovském taláru |
Po rozčarování z procesu týkajícího se požáru Říšského sněmu ustavili nacisté v dubnu roku 1934 zvláštní lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof; též označován jako národní tribunál) podle zásady: právo je to, co slouží lidu. Tribunál, v jehož šesti senátech působili jen dva soudci z povolání, byl příslušný za velezradu, vlastizradu, špionáž a rozvracení branných sil. Do roku 1944 vynesl 4951 rozsudků smrti. Po návratu do Německa vystudoval práva, změnil se v národního socialistu a udělal kariéru v NSDAP. Coby právník byl brilantní a Hitler ho jmenoval předsedou lidového soudního dvora (stál na Postupimském náměstí v Berlíně). Stal se nejobávanějším soudcem třetí říše. Freisler, nazývaný krvavý pes, vynášel denně průměrně tři rozsudky smrti. Na popraviště poslal 2600 lidí včetně členů Weisse Rose a aktérů atentátu na Hitlera z 20. července 1944. Jeho metodou bylo teatrální a primitivní ponižování obžalovaných, jež "hnal řevem pod šibenici". Zemřel 3. března 1945, když na dvoře soudu vykrvácel po zásahu střepinou z americké bomby. |
Nejobávanější postavou soudu byl Roland Freisler (1893-1945), který se stal jeho předsedou roku 1942. Freisler padl jako německý voják roku 1915 do ruského zajetí, stal se z něho přesvědčený bolševik a v Rusku působil jako rudý komisař ještě dva roky po první světové válce. Foto: Deutsche Post der DDR, DHM Berlin, Deutsches Bundesarchiv, Weisse Rose Stiftung, Profimedia a Petr Podaný
