Před dvaceti lety, 6. února 1989, byly ve Varšavě zahájeny rozhovory mezi představiteli polského komunistického režimu a opozicí, reprezentovanou zejména odborovým svazem Solidarita. Šlo o první případ v někdejším socialistickém bloku, kdy vládnoucí strana přistoupila k otevřené diskusi se svými kritiky.
Výsledkem takzvaných jednání u kulatého stolu byla dohoda o vypsání částečně svobodných voleb, které znamenaly pád komunismu v Polsku.
Zahájit jednání mezi vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranou a opozicí navrhl v srpnu 1988 ministr vnitra Czeslaw Kiszczak. Progresivnější část komunistické elity si od tohoto kroku slibovala zmírnění společenského tlaku, vyvolaného sociálními problémy, které vláda nedokázala účinně řešit.
Po vlně stávek se v září 1988 chopil moci kabinet umírněného komunisty Mieczyslawa Rakowského. Nová vláda označila za svůj cíl "národní dorozumění", což znamenalo i ochotu vyslechnout si názory odpůrců režimu.
Hlavním protihráčem, jenž měl s komunisty zasednout k diskusnímu stolu, byla nezávislá odborová organizace Solidarita. Ta vznikla na počátku osmdesátých let jako reakce na zhoršení životních podmínek v zemi a rychle se stala centrem protirežimního odporu. Komunisti na to v roce 1981 odpověděli vyhlášením mimořádného stavu a zákazem Solidarity, která však dál fungovala ilegálně.
Na přelomu let 1988 a 1989 se uskutečnilo několik přípravných schůzek mezi ministrem vnitra Kiszczakem a předákem Solidarity Lechem Walesou, na nichž byly dohodnuty podmínky dialogu. Hlavní jednání mezi vládou a opozicí pak začala v únoru 1989 a byla tematicky rozdělena do tří hlavních skupin.
V první z nich se diskutovalo o hospodářských otázkách a sociální politice, druhá se zabývala odborovým pluralismem a třetí skupina probírala politické reformy. Kromě Solidarity se jednání účastnily i nezávislé osobnosti a představitelé církve.
Diskuse, kterých se na straně opozice účastnili například Bronislaw Geremek, Tadeusz Mazowiecki, Jacek Kuroń či Adam Michnik, skončily 5. dubna 1989 podpisem závěrečných dohod. Na jejich základě došlo mimo jiné k legalizaci Solidarity a především k vypsání polosoutěživých voleb do parlamentu.
Ty proběhly v červnu 1989 a opozice v nich slavila triumf. V nově zřízeném Senátu, jenž byl volen zcela svobodně, získala 99 zástupců ze 100. V dolní komoře, Sejmu, pak obsadila 35 procent mandátů, tedy maximum, které podle dohod směla získat.
Oslabení komunistů se projevilo i v následné volbě hlavy státu, v níž Wojciech Jaruzelski zvítězil o jediný hlas.
Po neúspěšném pokusu generála Kiszczaka o vytvoření vlády pověřil prezident Jaruzelski sestavením kabinetu Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě. Z 23 členů jeho vlády bylo 12 zástupců Solidarity, komunisti si však udrželi kontrolu nad silovými resorty.
V programovém prohlášení vlády vyhlásil Mazowiecki přechod Polska k tržnímu hospodářství a reformu ústavy. Začátkem října pak ministr financí Leszek Balcerowicz představil program radikální hospodářské reformy.
Přechod od komunismu k demokracii byl v roce 1990 symbolicky završen zvolením Lecha Walesy prezidentem a prvními plně svobodnými volbami, které se konaly v říjnu 1991.
Diskuse u kulatého stolu zajistily pokojný konec starého režimu. "Nikomu se ani nesnilo, že Polsko vyjde z komunismu tak snadno, bez násilí, bez jediné exekuce, bez šibenic," prohlásil před časem jeden z aktérů jednání Adam Michnik. Část veřejnosti však smířlivou formu předání moci dodnes považuje za zradu ideálů ze strany Solidarity.
Podle kritiků dohoda umožnila někdejší komunistické elitě nezaslouženě snadný vstup do hospodářského a společenského systému současného Polska.
Přehled událostí roku 1989 v některých socialistických zemích |
| ČESKOSLOVENSKO V polovině ledna 1989 pořádkové síly tvrdě zasáhly proti shromáždění k výročí upálení Jana Palacha. Sedmnáctého listopadu byla v Praze rozehnána manifestace, jež přerostla v demonstraci za politické reformy. Dva dny poté bylo založeno Občanské fórum, na jehož vzniku se podíleli představitelé disentu, oficiální kultury a studentů. Jednání mezi špičkami režimu a opozicí začala koncem listopadu. Desátého prosince vznikla "vláda národního porozumění" v čele s Mariánem Čalfou a v samotném závěru roku 1989 byl prezidentem zvolen disident Václav Havel. První svobodné volby se konaly v červnu 1990. |
| MAĎARSKO Na konci osmdesátých let vzniklo v Maďarsku několik opozičních organizací a také posílilo reformní křídlo uvnitř vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS). Počátkem roku 1989 se vedení MSDS distancovalo od chyb svých předchůdců a zahájilo proces směřující k vytvoření systému více stran. Jednání s opozicí začala v červnu 1989 a skončila v půlce září dohodou o přechodu k pluralitní demokracii. V říjnu se MSDS transformovala na Maďarskou socialistickou stranu a krátce poté byl z ústavy odstraněn článek o vedoucí úloze strany. První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu 1990. |
| RUMUNSKO Režim Nicolaea Ceaušeska zůstával vůči změnám v podstatě imunní až do 16. prosince 1989, kdy v Temešváru na západě země vypukla demonstrace proti potlačování svobod. Nepokoje se rychle přenesly do dalších měst a přerostly v lidové povstání. Na stranu povstalců se záhy přidala i armáda. Dvaadvacátého prosince 1989 byl prezident Ceaušescu svržen, na útěku zadržen a 25. prosince spolu s manželkou popraven. Moc v zemi převzala rada Fronty národní spásy. První svobodné parlamentní a prezidentské volby se konaly v květnu 1990. |
| VÝCHODNÍ NĚMECKO Nespokojenost občanů s režimem Jednotné socialistické strany Německa (SED) se projevovala zejména rozsáhlým exodem na ambasády západního Německa. V průběhu roku 1989 se začala východoněmecká opozice organizovat a na podzim proběhla v NDR vlna demonstrací. V polovině října 1989 byl Erich Honecker nahrazen v čele SED a vlády Egonem Krenzem. Na začátku listopadu se v Berlíně uskutečnila mohutná demonstrace za svobodné volby a občanské svobody a 9. listopadu došlo k otevření hranic se západním Německem. První svobodné volby se v NDR konaly v březnu 1990 a 3. října téhož roku došlo ke znovusjednocení Německa. |
Foto: archiv, Solidarita, polská vláda
