Třicet let od fiaska USA při osvobozování rukojmí v Íránu
25.04.2010 12:00
Zásahy speciálních sil bývají často zahaleny tajemstvím a zejména o neúspěších se veřejnost jen tak nedozví. Americký pokus o osvobození rukojmí držených na teheránské ambasádě USA, který v noci ze 24. na 25. duben 1980 skončil katastrofou, se však dostal na světlo prakticky ihned.
Jen pár hodin poté, co v íránské poušti zemřelo osm vojáků, aniž by se jen přiblížili dosažení cíle, informoval Bílý dům o krachu vojenské akce celý svět.
Neúspěch záchranné operace nazvané Orlí spár vzal na svá bedra prezident Jimmy Carter. "Odpovědnost nesu pouze já sám," řekl v televizním poselství k národu, ve kterém se však neopomněl zmínit ani o tom, že "humanitární mise nebyla zaměřena proti Íránu a jeho lidu". Nic jiného asi Carterovi ani nezbývalo, v íránských rukou stále bylo 52 Američanů.
Ti se dostali do nezáviděníhodné situace začátkem listopadu 1979, když rozvášněný dav přepadl komplex amerického velvyslanectví v Íránu.
Pokus o jejich osvobození přitom - přes prezidentovo ujištění veřejnosti o opaku - neměl příliš šancí na úspěch od samého počátku. Plán počítal s nerušeným přeletem téměř celého Íránu mnoha letadly, mnohakilometrovým přejezdem zvláštních jednotek k ambasádě a osvobozená rukojmí měla odletět přímo z Teheránu americkými vrtulníky na nedalekou leteckou základnu, obsazenou částí zapojených jednotek.
A aby toho nebylo málo, transportní letouny měly doprovázet do bezpečí americké stíhačky.
Přestože se íránské ozbrojené síly v té době, jen rok po vítězství islámské revoluce, potýkaly s řadou potíží a výraznými čistkami, stačilo ke krachu americké akce i drobné narušení plánů. Onu dubnovou noc před třiceti lety se však nepříjemností objevilo více. Na prvním provizorním letišti, vyznačeném v poušti asi 600 kilometrů jihovýchodně od Teheránu, ještě podle předpokladů přistálo šest transportních herculesů s palivem a příslušníky zvláštních jednotek, ale pak se vše zadrhlo.
Z osmi těžkých vrtulníků Sea Stallion, které odstartovaly z letadlové lodi Nimitz a jež měly přepravit výsadek do blízkosti Teheránu, jich na místo setkání kvůli písečné bouři dorazilo jen šest. Ukázalo se také, že zvolená lokalita není tak opuštěná, jak se zdálo. Kolem vedla silnice a Američanům nezbylo, než zadržet okolojedoucí autobus včetně více než čtyř desítek pasažérů. Navíc se ze tmy vynořila cisterna pašující palivo, kterou vojáci zničili; přitom zahynul spolujezdec.
Zpoždění a technické potíže nejen vrtulníků, ale i jednoho z herculesů nakonec přiměly velitele celou akci nad ránem 25. dubna se souhlasem prezidenta odvolat. Bylo však ještě potřeba natankovat vrtulníky na zpáteční cestu.
Jeden z pilotů měl přelétnout k vedlejšímu tankovacímu stroji, ale přitom za tmy a ve zvířeném písku nepochopil pokyny ze země a jeho hlavní rotor zasáhl letoun plný paliva. Noční poušť ozářil výbuch a požár, při kterém zemřelo osm amerických letců.
Následovala chvatná evakuace na palubách dopravních strojů. Vrtulníky byly vesměs zanechány svému osudu - prchajícím Američanům se je nepodařilo zničit, netknuté zůstaly i dokumenty na jejich palubách. Trosky tankeru a opuštěné helikoptéry zůstaly v poušti jako němí svědci nepodařené vojenské akce ještě mnoho dnů, jejich záběry se objevily v televizích po celém světě.
A aby amerického ponížení nebylo málo, posílily nakonec téměř netknuté stroje íránské ozbrojené síly.
Přes neúspěch akce se myšlenka na osvobození rukojmí silou udržela při životě, byť Íránci případný další pokus ztížili tím, že zadržované Američany rozdělili a rozvezli je na různá místa v zemi. Nakonec však slavila úspěch diplomacie.
Při útoku studentů na ambasádu USA rozeznal ajatolláh Chomejní okamžitě šanci sjednotit lid proti nepříteli zvenčí. Osobně schválil vzetí rukojmí a vypustil na veřejnost nepravdivé zprávy, že se USA snažily dostat v Íránu zpět k moci uprchlého šáha. Muhammad Rezá Pahlaví našel azyl právě ve Spojených státech.
Obrázky diplomatů se zavázanýma očima se natrvalo vryly do paměti Američanů. Ponižující drama nakonec trvalo 444 dní a šéfa Bílého domu Jimmyho Cartera stálo znovuzvolení do úřadu prezidenta. Rukojmí se dostali na svobodu v lednu 1981, v den inaugurace Carterova nástupce Ronalda Reagana.
Následky událostí z přelomu 70. a 80. let nevymizely dodnes, důkazem je například neexistence diplomatických vztahů mezi USA a Íránem.
Foto: khamenei.ir, Kongresová knihovna a Wikipedia
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.