Bylo jí teprve 18 let, když v bytě v Tripolisu porodila. Neměla u sebe lékaře, držela se jen za ruku se svou nejlepší kamarádkou, s níž se vydala na strastiplnou cestu z Nigérie do Evropy s očekáváním lepších zítřků. Biologický otec dítěte, Libyjec, byl strážcem v zadržovacím středisku, kam ji úřady zavřely. Když se jí zeptal, zda u něj nechce bydlet, ani ji nenapadlo, že by mohla říct ne.
Když otěhotněla, snažil se strážce všemi prostředky zajistit, aby odplula do Itálie. Po sérii neúspěšných pokusů začal vyhrožovat, že zabije ji i dítě. "Říkají, že jsme černí a že nejsme muslimové, nemáme tedy právo nosit jejich děti," vypráví dnes 19letá žena s přezdívkou Joy, jejíž pravé jméno agentura neuvádí.
Nakonec se jí podařilo z bytu utéct a schovat se u kamarádky. Za celou dobu těhotenství nebyla na vyšetření. Bála se jít do nemocnice z obavy, že jí dcerku vezmou. "Takových historek koluje spousta. Mohou vás tady bít, špatně s vámi zacházet, znásilnit vás, můžou vás klidně i zabít," říká mírným hlasem žena. To už je ale v jeslích vzdělávacího centra v Benin City na jihu Nigérie, kde nyní žije.
Statistiky mlčí
Se svou tehdy dvouměsíční dcerkou se loni vrátila do Nigérie díky programu na dobrovolný návrat utečenců, který provozuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Díky němu se od roku 2017 z Libye vrátilo do vlasti už asi 14 tisíc Nigerijců. Zhruba 35 procent z nich byly ženy, ale žádná ze statistik z bezpečnostních důvodů neuvádí počet dětí, které si s sebou přivezly zpět.
IOM odhaduje, že v Libyi je stále přes 60 tisíc Nigerijců. Celkem je v této severoafrické zemi na 600 tisíc migrantů z 39 zemí. Velká většina z nich je zavřená v zadržovacích střediscích, ve vězení, v nevěstincích nebo v nelegálních střediscích provozovaných mafií či milicemi.
Joy nyní žije v reintegračním a vzdělávacím centru financovaném první dámou státu Edo a její rok a půl stará dcera je hvězdou zdejších jeslí. V Nigérii, kde lidé sní o Evropě, zůstává totiž barva kůže stále trumfem. "Říkám lidem, že je to dítě bělocha," přiznává Joy.
Děti migrantek s libyjskými otci jsou většinou zabity nebo ukradeny. Z těch ukradených se málokteré znovu najde. Většina dětí narozených v Libyi a přicházejících zpět do Nigérie je černošských. Rodí se, když migrantky znásilní jiní afričtí utečenci. Jejich otcové jsou často také pašeráci lidí nebo klienti libyjských nevěstinců, kde jsou migrantky někdy zavřené dlouhé měsíce.
Navzdory všemu jsou tyto děti v Nigérii považovány za arabské, protože se narodily v Libyi. "Některé rodiny říkají: 'Tyhle arabské děti, já je doma nechci'," říká Jennifer Erová z jedné z organizací, které migrantkám pomáhají. "Když (migrantky) odejdou, dělají to proto, aby pomohly své rodině. Pak se vrátí, do Evropy se nedostaly, kvůli cestě se zadlužily a k tomu přivezou další hladový krk, který je potřeba živit," vysvětluje.
Sexuální otroctví
Sociální pracovnice těmto ženám poskytuje také značnou psychologickou podporu. Tvrdí, že všechny matky navrátivší se z Libye si přály potratit. Neměly k tomu ale příležitost nebo prostředky. Některé se chovají ke svým dětem zvlášť agresivně.
Ženě s přezdívkou Faith bylo 19, když otěhotněla v takzvaném ghettu v Katrúnu, městě uprostřed libyjské pouště, kde se migranti shromažďují. Někdy nejedla i několik dní v kuse. "Byla jsem těhotná a hlad mi rval břicho," vzpomíná mladá žena.
Nakonec ji prodali jako sexuální otrokyni. "Zůstala jsem v domě jednoho muže, a ten mě zneužíval až do posledních dní těhotenství. Když jsem odmítla, nedal mi najíst, neodvezl mě do nemocnice, bil mě, a tak jsem to přijala," vypráví Faith.
V Nigérii dosud nenašla práci. V zemi, kde většina lidí žije pod hranicí chudoby, se jí zatím nedaří znovu si vybudovat svůj život. "Říkám si ale, že dokud jsme já i můj syn naživu, stále je naděje. Po tom všem, co jsme my dva spolu zažili, ho moc miluji," svěřila se žena.
