Přírodu Albánie, už zadního dvorku Evropy, hyzdí stovky tisíc betonových bunkrů. O jejich možném využití či odstranění (což by vyžadovalo obří finanční náklady) se diskutuje už dlouho. Jedna studentka z německé Mohuče přišla nyní s nápadem využít betonové "hříbky" jako ubytovny.
Pod zkratkou B&B byli dosud cestovatelé v některých zemích zvyklí vidět pohodlné ubytování Bed and Breakfast, tedy postel se snídaní. V Albánii ale bude B&B možná už brzy označovat Bed and Bunker.
Iniciátorkou projektu na změnu betonových "iglů" v ubytovny je Iva Sthrepiová z Univerzity aplikovaných věd v Mohuči (Mainz).
Není to sice úplně originální myšlenka, takové úvahy se už objevily dříve, avšak teprve teď ji začali v praxi realizovat studenti a vyučující z Mohuče a jejich jejich albánští kolegové z Mezinárodní školy architektury a politiky urbánního rozvoje v Tiraně.
V obci Tale na pobřeží Jadranu, asi 50 kilometrů od hlavního města Albánie, pracují dva tucty aktivistů ze zmíněných škol na projektu, který by mohl zajímat turisty mířící na Balkán. Především však batůžkáře, kteří jsou zvyklí na méně komfortní až spartánské podmínky ubytování.
Iva Sthrepiová přestavuje v Tale se skupinou nadšenců jeden betonový bunkr na hostel. Jeho budoucí hosté se budou moci dívat na krásy okolí střílnami v až půldruhého metru tlustých stěnách. A možná si při tom vzpomenou i na diktátora Envera Hodžu, který tato díla nechal v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století vybudovat.
Je jich kolem 750 tisíc nejrůznějších velikostí - od úkrytu pro jediného člověka až po bunkry určené pro celou jednotku. Výstavba mimo jiné spotřebovala tolik cementu, že ho téměř nezbývalo na obydlí pro samotné Albánce.
Na bunkrech, které měly být obrannými zařízeními a útočištěm pro jeho lid, se dá skvěle dokumentovat bezpříkladná Hodžova paranoia.
Sthrepiová se ve své diplomové práci věnuje bunkrům a jejich možnému využití jako hostely. Jejího docenta na škole v Mohuči to tak zaujalo, že zorganizoval mezi studenty v Německu a Albánii partu stavebníků, kteří si vyhrnuli rukávy a začali s přestavbou prvního bunkru.
Z diplomové práce se vyvinul výzkumný projekt přímo v terénu.
Německo-albánský turistický projekt by měl sloužit především obyvatelům přímo v místě. Bunkr nyní studenti proměňují ve skrovné, ale útulné pelíšky. S dřevěnou podlahou, matracemi, koutkem na vaření a sprchovým koutem.
Když se to bude cestovatelům líbit, lze přistoupit k přestavbě dalších bunkrů. Jsou téměř všude, což platí i pro turisticky zajímavé lokality. Betonové hříbky patří oficiálně ministerstvu obrany, ale mnohdy stojí na soukromých pozemcích, takže by se hoteliéry mohli stát jejich majitelé. Byl by to i přínos pro turistiku.
Ti, kdo přišli s nápadem a budují první hostel v bunkru, si však dávají dvě podmínky pro kopírování svého projektu. Ubytovny musejí být pod lokální správou a cena za jedno přenocování nesmí překročit osm eur.
Albánci si začali dělat až nereálné představy o své zemi jako budoucím oblíbeném cíli turistů z celého světa už krátce po pádu Hodžova režimu. Byly to však hodně přehnané naděje, protože hlavně pro hromadnější turistiku neměla země téměř žádné předpoklady, v první řadě potřebnou infrastrukturu.
Většina mořského pobřeží byla bez přístupových cest, elektřiny a vody, ale Balkán jako celek se v posledních letech těší rostoucímu zájmu cestovatelů z celého světa. Platí to, ale jen v omezenější míře, i pro samu Albánii. Sem míří hlavně individuální turisté.
Pro batůžkáře je Albánie velmi zajímavou zemí. Někteří však postrádají alespoň pozůstatky svérázného "totalitního šarmu", který tato země ještě v nedávné minulosti měla.
