Belgie: pštrosí happening s krvavými dozvuky

Kvůli dobré vůli páchat dobro bylo v Belgii pácháno zlo. Společnost, která se jako čert kříže bojí toho, aby někoho nediskriminovala, se s tragickými výstřelky části své populace vypořádává se stejnou mírou naivity jako slabý rodič, který místo výchovného pohlavku tiše trpí a doufá, že z toho potomek jednou vyroste.

Belgie je bezradná. Země, která má být pupkem Evropské unie, symbolizuje veškerou rozpolcenost EU, kterou lze shrnout stručně a výstižně do několika pojmů: Babylon příliš mnoha jazyků, příliš mnoha protichůdných zájmů a příliš mnoha úředníků.

Máme-li pochopit, proč se hlavní město Evropy mění ve válečné bojiště, je potřeba pochopit, o jakém galimatyáši je vlastně řeč. Ze zhruba deseti milionu lidí, kteří žijí v Belgii na rozloze necelé poloviny České republiky, je více než třetina - tedy tři miliony lidí - cizího původu nebo se jedná o potomky cizinců, kteří do Belgie přišli po druhé světové válce, většinou v roli gastarbeiterů. Z nich je podle statistik téměř milion - tedy každý desátý obyvatel - muslimského původu, zejména z Maroka a Turecka.

Ovšem ani mezi zbývajícími dvěma třetinami obyvatel nepanuje jednota. Nizozemsky mluvící Vlámové se o celou nůši výčitek přetahují s francouzsky mluvícími Valony, s nimiž se - až na výjimky sestávající ze společenské a politické elity - nejsou schopni vůbec dorozumět. Tomu všemu velí tři parlamenty (Brusel je krajem sám o sobě, vklíněným mezi obě jazykové komunity) a bezpočet úředníků samospráv jednotlivých jazykových komunit.

Diskriminační nediskriminace

V takovém galimatyáši může úspěšně fungovat buď autoritářský režim pevné ruky, nebo shovívavý a demokratický přístup "laisser-faire" - žít a nechat žít.

Když se Američané v druhé polovině 20. století vypořádávali se svoji segregační minulostí, zavedli do svého slovníku výraz "affirmative action", jakousi pozitivní diskriminaci, která měla za cíl odčinit příkoří způsobená černošskému obyvatelstvu tím, že budou upřednostňováni nad bílou většinou. Belgie tento přístup dotáhla k dokonalosti: v dobré víře, že jakákoliv diskriminace je špatná, se křečovitě drží svého sloganu "žít a nechat žít" do té míry, že pro pozorovatele zvenčí to vypadá jako mega pštrosí happening - všechny odpovědné hlavy v písku.

Ve snaze nedopouštět se stigmatizace se původně dobře míněná idea stala jakousi virtuální realitou s dopady nepsané cenzury. Poukazovat na etnické pozadí původců jakýchkoliv společenských nešvarů je v Belgii tabu. Často je ale i tabu poukazovat na nešvary samotné, jsou-li jejich původci lidé jiného než většinového etnického původu. To, co byste vytkli bližnímu svému, si odpustíte, pokud onen bližní je snědší pleti a tmavé barvy vlasů, ze strachu, že byste mohli být označeni za rasistu, a to jak ze strany většinové, tak menšinové společnosti.

Na vlastní kůži se o tom mohla přesvědčit belgická novinářka marockého původu Hind Fraihi, která se už v roce 2005, tedy dávno předtím, než se bruselský Molenbeek dostal na mapu světa jako hnízdo evropského terorismu, infiltrovala do tamní komunity a pak do detailu popsala, jak se muslimská omladina začíná radikalizovat.

Na zapřenou v Molenbeeku

"Je to totálně absurdní situace," vyčetla mladá muslimka belgickým úřadům ještě předtím, než se začali odpalovat první zradikalizovaní belgičtí kamikadze. "Kdo se nechce integrovat, do toho se neinvestují žádné peníze. Všichni se máme řídit obecně platnými společenskými pravidly, a kdo se jimi neřídí, tak ať si jde..." Jenže problém je v tom, že namísto toho, aby ti, co se integrovat nechtějí, z Belgie odešli, se zdá, že odcházet začíná samotná Belgie. "Vznikají izolované ostrůvky jako Molenbeek, odkud se Belgie zdá velmi vzdálená," popisuje Fraihi.

"Strašně daleko" je přitom pouhou čtvrthodinu jízdy od evropských institucí. Kdyby tehdy politici Hind Fraihi naslouchali, tak by dlouho předtím, než belgičtí výrostci začali odcházet po stovkách bojovat do Sýrie, věděli, že "díky satelitním anténám mají belgičtí Arabové tak silné napojení s arabským světem, že mnozí z nich se ani nepokouší vybudovat si v Belgii vlastní existenci."

"Jsem rozčilená. Se zděšením sleduju, jak extremisti získávají stále více půdy pod nohama, jak se snaží vnutit svoji vizi světa umírněným muslimům. Zatímco dříve byli Belgičani pro muslimskou menšinu prostě Belgičani, dnes jsou to ‚bezvěrci'. V některých částech města mi jako muslimce, která nechodí zahalená, nadávají a plivou po mě. Miluju své náboženství a nestydím se za svůj původ, ale bolí mě, když vidím, jak jiní toto náboženství zneužívají k páchání násilí."

Fotogalerie:

OBRAZEM: Atentát na srdce EU. Obětí teroru v Bruselu jsou desítky

Tato slova jsou stará jedenáct let a Hind Fraihi je publikovala v sérii reportáží v belgickém tisku a v následné monografii. Jenže místo toho, aby se patřičné instance o její poznatky začaly zajímat, tak se na ní svezla kritika. Část muslimů jí vyobcovala jako zrádkyni a odpadlici, většinová společnost ji naopak vyčetla, že její články jsou vodou na mlýn pravicovým extremistům, a obvinila ji z islamofobie. Problémy mimo jiné Molenbeeku neřešil nikdo právě kvůli tomu, že začít je řešit by znamenalo dopustit se stigmatizace, potažmo diskriminace.

Jedenáct let staré svědectví Hind Fraihi mluví o tom, jak se v hlavách belgických Arabů mísí frustrace z nejasné budoucnosti s přáním snít si svůj vlastní heroický příběh. Ten často začíná gangsterstvím - většina džihádistů svoji zločineckou kariéru započala drobnými či většími krádežemi a k jejich radikalizaci paradoxně nejvíce přispěly následné pobyty ve vězení násobené pocity ukřivdění, že za takto neheroický sešup může povýšená většinová společnost.

Žít si svůj evropský sen

Přitom v neukotvené, liberální a hlavně jazykově i etnicky roztříštěné belgické společnosti si každý, kdo chce, může žít svůj vlastní evropský sen. Ministerským předsedou minulé federální vlády byl Elio Rupo, syn italských přistěhovalců, kteří do země přišli po válce pracovat v uhelných dolech. Jedním z nejznámějších televizních hlasatelů, který má po sobě dokonce pojmenovaný pořad na televizní stanici VTM, je Faroek Özgünes, který se narodil v turecké Ankaře. A belgickou chloubou v taekwondu je Mourad Laachraoui. Ten samý Laachraoui, jehož bratr Najim se minulý týden odpálil v bruselské letištní hale.

"Býval to přátelský a inteligentní kluk," řekl dvacetiletý Mourad o svém bratru, který má na svědomí více než třicet mrtvých a přes dvě stě zraněných. Na tiskové konferenci, kterou svolal na konci minulého týdne, aby se od činu svého bratra distancoval, vypadal bezradně. Jeho rodina už v roce 2013 upozornila belgické úřady na fakt, že jejich syn a bratr odcestoval do Sýrie, o jeho návratu, ani cíli tohoto návratu, neměli tušení.

Podobně jako rodina Lachraaoui byly za posledních deset let s podobným zjištěním konfrontovány i stovky dalších rodin v Belgii žijících cizinců nebo Belgičanů cizího původu. Často se přitom, stejně jako v případě Mourada Lachraaouiho, nejedná o generace společenských ztroskotanců. Od svého potomka se veřejně distancovala i rodina strůjce pařížských atentátů, obávaného a později zastřeleného Abdelhamida Abaaouda, jehož otec je váženým molenbeekským hokynářem.

Je na čase se probudit

Do té doby, co se belgičtí kamikadze angažovali v daleké Sýrii, se zdálo, že pštrosí politika nikoho v Belgii nepálí. Ať si kdo chce, dělá co chce, hlavně nikomu nešlápnout na kuří oko. Teprve časovaná nálož v srdci Bruselu do slova a do písmene rozmetala nejen celou řadu nešťastných lidských osudů ale i do té doby zastávaný přístup laisser-faire.

V mediálním i veřejném prostoru nyní opatrně přibývá hlasů poukazujících na to, že je načase přestat si nalhávat do vlastní kapsy. A tyto hlasy se zvedají i ze strany umírněné muslimské komunity. "Jsme jedno tělo a jedna duše: Belgičani, kteří truchlí kvůli takové zbabělé krutosti." Při této větě, pronesené v arabštině, stály minulý pátek imámu Toujganimu z molenbeekské mešity Al Khalil slzy v očích. "Islám i muslimové tyto praktiky odsuzují a v jejich pachatelích se nevzhlíží. Ve jménu muslimů a belgických občanů odmítáme jakoukoliv formu nenávisti a násilí," kázal imam naléhavě k očividně zaraženému dvoutisícovému davu, který posléze vyzval k účasti na nedělním pochodu proti násilí a strachu, který se měl sejít v srdci Bruselu.

Podle ohlasů na Facebooku to vypadalo, že tam bude rušno - dostavit se chtělo na čtyřicet tisíc lidí. V předvečer akce belgické úřady ale pochod zakázaly. Při třetím stupni ohrožení národní bezpečnosti ze čtyř možných a při dvou stále unikajících pachatelích atentátů se zdá, že strach z další vlny útoků je větší než snaha se proti strachu vyhranit. Aby se v dalších týdnech a měsících život mohl beze strachu vrátit zpátky do svých kolejí, bude nutné tyto koleje částečně znovu položit. A na obou stranách pomyslné barikády si nalít čistého vina.

Více o atentátech v Bruselu se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v úterý 29. března