Už skoro čtyři roky bydlím v Belgii a rok za rokem ve mně roste úžas, že tato země ještě existuje. Služby většinou příliš nefungují, jsou drahé a člověk se jich málokdy dočká včas. Všude se stojí fronty, lidé běžně parkují i na chodníku a číšníci jsou obvykle nerudní. To ovšem nemění nic na tom, že v Belgii se žije dobře a byla by vlastně škoda, kdyby se rozpadla.
Jenže to ze mě mluví cizinec, který se usadil v Bruselu, v jedné z mála spojnic pro tuto desetimilionovou zemi.
Stačí se podívat na mapu Belgie a složitost soužití Valonů a Vlámů máte jako na dlani.
Hlavní město, převážně francouzsky mluvící Brusel, obtékají skoro ze všech stran Flandry. Skoro to vypadá tak, že se frankofonní Bruselané ve vlámském prstenci udusí. Zatím ale mají větší „dušnost" ze života v multinárodnostní Belgii Vlámové.
Dva národy (a ještě německá menšina) spolu žijí v jedné zemi zvané Belgie „už" 178 let. Výročí připadá vždy na 21. července.
Letošní oslavy mají značně hořký podtón. Už druhý rok v řadě je tak Belgie bez funkční vlády.
Pršelo a byla zima jako v dubnu. A protože jde o běžné "letní" počasí v Belgii, vše probíhalo v takříkajíc tradičním duchu. Král s rodinou dopoledne zavítal na mši do kostela svatého Michala v centru Bruselu.
Na plácku před královským palácem se lidé tlačili, aby zahlídli vojenskou přehlídku. A všude kolem byla blahobytná veselice.
Lidé měli volno, však je to svátek, cpali se smaženými hranolky, zapíjeli je jedním ze stovek druhů piva a pak to korunovali sladkou vaflí. Belgie spíše prochází žaludkem než srdcem. A tak tomu bude i letos, i když zřejmě o poznání chladněji.
"Jsem tu jen kvůli dětem, protože je volno a mohou se tu vyřádit, ale jinak na Belgii nesejde," odpověděl na otázku, jaké pocity v něm vyvolává výročí vzniku jeho rodné země. Nutno připomenout, že to byl Vlám.
Ještě loni belgická politická krize zaváněla v řadě podobnými volebními paty jako mnohokrát v historii. Téma rozpadu země se dostalo na titulní stránky novin, ale nikdo nemohl představit, že by se něco takového mohlo opravdu stát. Ani často zmiňovaný československý poklidný rozvod není snadným řešením po ruce. Brusel je jen jeden, ale dělají si na něho nárok obě strany.
Uběhl rok a Belgie je tam, kde byla. Premiér Ives Leterm, který sám není velkým milovníkem Belgie, 17. července vložil do rukou krále demisi. Nedokázal se s ostatními stranami protínající politické spektrum - s výjimkou ultranacionalistů - dohodnout na reformě států.
Zatímco bohatí Vlámové chtějí více autonomie, rozuměj méně doplácet na zchudlé a nezaměstnaností pověstné Valonsko, Valoni by zase nejraději udrželi status quo.
Země se tak ocitla na bodu nula. Ale ne tak docela. Pesimismus začíná podstatně více vytlačovat optimismus. Málokdo si dokáže představit, co by se mělo stát, aby politici skutečně vládli.
„Nikdy předtím nebyla situace tak zoufale složitá a bezvýchodná. Já opravdu řešení nevidím, protože obě strany navzájem se blokují, především valonští politici odmítají jakékoli jednání. Rozpad země byl ještě před rokem tématem hlavně pro zahraniční novináře, teď už je to představitelná věc i pro Belgičany," říká belgický politolog Jean-Michel de Waele. On sám dává Belgii pětiletou životnost.
Pokles nálady a víry v řešení je znát i u běžných lidí. Ještě loni by situace, která skutečně zavání rozpadem země, vyhnala Belgii oddané Belgičany do ulic. Když jsem se obyvatel Bruselu vyptávala, co si myslí a cítí, většinou na mě vrhli unavený pohled.
„A co máme slavit, to, že tato země balancuje nad propastí?" poznamenal jeden z mých známých Jean-Lucas.
Foto: AP, Reuters a Profimedia
