Zlaté časy srpu a kladiva jsou na průmyslovém italském severu tytam. Jasno má i většina z dvanácti tisíc dělníků v turínské automobilce Fiat - rozklížená levice se již dostatečně nebije za jejich zájmy. „Modré límečky" se podle toho proto rozhodly zařídit.
Z hlasů, které po desetiletí ve volbách věrně odevzdávali levici, se po dubnových volbách může radovat extremistická Liga severu.
Někteří přesto stále s nostalgií vzpomínají na podzim 1980, kdy se za místní zaměstnance po dramatické 35 denní stávce postavil sám generální tajemník Italské komunistické strany (PCI), Enrico Berlinguer.
V Mirafiori, kde turínské závody Fiatu sídlí, panuje při pohledu na italskou politickou scénu pesimismus, apatie a lhostejnost. Jako ostatně v celé zemi.
Sympatie vzbuzuje právě jen radikální a buřičská Liga severu. Sází na svůj image partaje, která se zasazuje za problémy obyčejných lidí a je vždy tam, kde je zapotřebí.
Nový politický trend jasně potvrzují letošní volební výsledky v turínské provincii: zatímco levicové strany se zde propadly o deset procent na pouhých 4,1 procenta, slavila dříve marginální Liga severu čtyřprocentní nárůst a celkem si připsala 8,6 procenta hlasů.
V Turíně je podobně jako v ostatních částech Itálie za hlavní politické téma považována bezpečnost. Místní obyvatelé se cítí ohroženi rostoucí kriminalitou, z níž jsou většinou viněni ilegální imigranti. Svým radikálním programem boje proti nelegálnímu přistěhovalectví tak Liga severu přesně odpovídá gustu stále většího počtu voličů.
Jsou zklamáni z levice, která výpady proti přistěhovalcům naopak odsuzuje coby rasismus a v době rostoucích ekonomických problémů a konkurence na pracovním trhu, pro ně navíc požaduje lepší pracovní podmínky.
Nový vítr, za nějž otec Ligy severu Umberto Bossi svou stranu od 90. let označuje, nabírá na síle.
Foto: fiatpress.com, archiv
