Berlínský primátor Klaus Wowereit dnes slavnostně otevřel památník obětem nacistického programu, v jehož rámci bylo v plynových komorách zavražděno na 70 tisíc duševně nemocných. Památník v centru německé metropole připomíná zločiny, kterých se nacisté dopustili pod záminkou "ukončení utrpení" duševně nemocných. Zároveň ale poukazuje na to, že většina organizátorů vražd psychiatrických pacientů nebyla nikdy potrestána a příbuzní obětí se nedočkali žádného odškodnění.
Nacistický likvidační program fungoval od října 1939 do srpna 1941. Přezdívalo se mu "program eutanazie" nebo, "akce T4". Pojmenování dostal jako zkratku adresy Tiergartenstrasse 4, kde sídlila ústřední komise, která řídila likvidaci duševně nemocných.
"Akce T4 znamenala systematické shromažďování, selekci a likvidování 70 tisíc pacientů z ústavů na území německé říše od roku 1939 do srpna 1941," řekl Gerrit Hohendorf z mnichovské univerzity, který se podílel na přípravě vědeckých podkladů pro vytvoření památníku.
"Shromážděno bylo asi 200 tisíc pacientů, i z takzvané říšské župy Sudety, tedy z českého území, které bylo v roce 1938 obsazeno a anektováno," doplnil.
Podle Hohendorfa počítali nacisté s tím, že budou vraždit duševně nemocné i na území Protektorátu Čechy a Morava. "Bylo plánováno nechat běžet 'program eutanazie' i na území protektorátu. Kvůli ukončení akce T4 (v roce 1941) ale nebyl pak proveden v původně plánované formě," řekl Hohendorf. Podle něj ale nacisté předpokládali, že by se likvidace duševně nemocných vztahovala zejména na Němce žijící na českém území.
"Rozhodující kritérium pro smrt nebo přežití byla otázka, jakou produktivní práci mohou pacienti ještě vykonat v ústavu, ve kterém byli umístěni," uvedl dále Hohendorf s tím, že dvě třetiny obětí tvořili lidé, kteří byli považováni za neschopné práce.
"Rozhodování probíhalo na základě psychiatrického posudku. Byla to jedna strana s krátkými informacemi o nemoci, o délce pobytu v ústavu a o kontaktu s příbuznými, a samozřejmě také o vykonávané práci v ústavu.
A na konci posudku bylo buď znaménko plus - u lidí určených k zabití, nebo minus - u těch, kteří mohli přežít," vysvětlil Hohendorf.
Příbuzní obětí podle něj dostávali úřední soustrastné dopisy, kde jim bylo sděleno, že "znamená vykoupení z dlouhého utrpení". V dopisech přitom byla zfalšovaná příčina smrti, často i den a místo úmrtí.
S koncem války se sice podle Hohendorfa objevily informace o nacistickém likvidačním programu, soudů s viníky ale proběhlo jen málo a většina potrestaných dostala jen mírné tresty.
"A po začátku studené války výrazně klesl zájem o potrestání viníků. Odehrálo se tehdy něco, co bylo označováno za 'hodinu nula', nový začátek, kdy se může společnost osvobodit od všeho historického balastu. A později, v 50. letech, se s touto věcí už nikdo zabývat nechtěl," podotkl Hohendorf.
Duševně nemocní proto dlouho platili za zapomenuté oběti nacismu. I na to chce ukázat památník, který stojí nedaleko budovy berlínské filharmonie a přímo na pozemku, odkud byla likvidační akce řízena.
"Základní idea památníku je připomenout oběti na místě činu, nějakým způsobem zajistit jejich přítomnost.
V naší výstavě pod širým nebem jsme to vyřešili tak, že jednotlivá témata a kapitoly jsou odděleny krátkými životopisy, životními osudy obětí, kde jsou tito lidé k vidění na obrázku a je něco krátce řečeno o jejich životě," řekl Hohendorf.
Vybudování památníku stálo 610 tisíc eur (16,9 milionu Kč). Veřejnosti je ode dneška přístupný celoročně zdarma.
