Španělský král Felipe VI., který v úterý oslaví padesátiny, přebíral v létě 2014 trůn s úkolem pozvednout monarchii, jejíž pověst v posledních letech pošramotilo několik afér královské rodiny. Žezlo od otce přebíral navíc v době ekonomické krize. Ač se o něm tehdy psalo jako o nejpřipravenějším následníkovi trůnu v historii země, v některých záležitostech podle kritiků neobstál. Navíc podle mnohých Španělů monarchii vzdálil lidem svým chladným vystupováním, tolik odlišným od neokázalého stylu jeho otce.
Podle některých udělal král Felipe VI. největší chybu v otázce katalánských separatistů. Ti za jeho vlády získali absolutní většinu v regionálním parlamentu, který loni na podzim schválil rezoluci o nezávislosti. Někteří se domnívají, že král propásl historickou šanci - místo toho, aby přezval roli zprostředkovatele mezi znesvářenými tábory, postavil se jednoznačně na jednu stranu. Podle některých tak nedostál své roli být "králem všech", když neotevřel dveře pro dialog.
Felipe se k napjaté situaci kolem Katalánska dlouho nevyjadřoval. Až loni 3. října, dva dny po referendu o nezávislosti Katalánska, obvinil v televizním projevu katalánskou vládu, že rozbila "harmonii v katalánské společnosti". Nijak neodsoudil zákrok španělské policie, která zabavovala volební urny a bránila lidem, i za použití obušků a gumových projektilů, ve vstupu do volebních místností. Zástupce španělské vlády v Katalánsku se přitom za policejní násilí při referendu později omluvil.
Mladý španělský král ale musel řešit i jinou politickou krizi v zemi, která vypukla po prosincových parlamentních volbách v roce 2015. V nich žádná ze dvou tradičních stran španělské politické scény (lidovci a socialisté) nezískala absolutní většinu, protože jim hlasy ubraly nové strany těžící z nespokojenosti Španělů s ekonomickou situací.
Král v roce 2016 absolvoval několikrát sérii schůzek s lídry politických stran, třikrát pověřil sestavením vlády lídra lidovců Mariana Rajoye a jednou šéfa druhé nejsilnější strany socialistu Pedra Sáncheze. Nejprve Rajoy nabídku odmítl, pak nedostal důvěru poslanců ani Sánchez ani Rajoy a poprvé ve čtyřicetileté demokratické historii Španělska se musely volby opakovat. Španělsko tedy skoro rok čekalo na novou vládu.
Další nepříjemností, kterou musel král Felipe VI. řešit, byla soudní kauza jeho starší sestry Cristiny a jejího manžela Iňakiho Urdangarína. Cristina se stala prvním členem královské rodiny, který byl od obnovení monarchie v roce 1975 obžalován soudem. Felipe se ke kauze nevyjadřoval, ale Cristině odebral titul vévodkyně z Palmy. Králova sestra byla nakonec viny z účasti na daňových podvodech svého manžela zproštěna, Urdangarin ale dostal trest vězení, proti němuž se odvolal k nejvyššímu soudu.
Mnozí srovnávají Felipeho s jeho otcem Juanem Carlosem I., který po smrti diktátora Franciska Franka obnovil a uhájil ve Španělsku demokracii a který se léta těšil velké popularitě i pro svůj neokázalý styl. V takovém srovnání bývá Felipe označován za suchopárného monarchu, který se úpěnlivě snaží, aby nevypadl z role.
"Don Juan Carlos byl jako sopka, instinktivní, rychlý. Jeho syn je studený, rozvážný a méně intuitivní. Více se podobá své matce," napsala novinářka Ana Romerová, která tento měsíc vydala knihu El rey ante el espejo (Král před zrcadlem). Felipe byl ale jako jediný syn krále Juana Carlose a královny Sofie už od malička připravován pro královský úřad, v přísném protokolu absolvoval i vojenské akademie a studia ekonomie a práv v Madridu a mezinárodních vztahů ve Washingtonu.
