Očima Martina Valeše
Francie + Itálie + Tunisko = konec Schengenu?

Itálie nezvládá příliv imigrantů z neklidného Tuniska, a tak se uchýlila ke svým způsobem naschválu, pustila je dál do Evropy. Což si Francie nenechala líbit, zvlášť když prezidentu Sarkozymu padá popularita. Schengenský prostor bez hraničních kontrol může být v ohrožení.

Nějakých šestadvacet tisíc migrantů se vylodilo v Itálii, většinou s úmyslem hledat si práci v Evropě a zejména ve Francii, kde je početná tuniská komunita. Itálie s přeplněnými uprchlickými centry a bez podpory od zbytku Evropy se nedokázala se situací vypořádat jinak, než že migrantům vydala "humanitární" povolení k pobytu, díky kterým se mohou půl roku pohybovat po celém schengenském prostoru.

Francie v reakci dočasně obnovila kontroly na italské hranici, což jí za výjimečných okolností schengenská pravidla povolují. Ačkoli byly výjimky zamýšlené hlavně na akutní krátkodobá rizika typu epidemií či návalu fotbalových fanoušků, teď se francouzským úřadům velice hodí. Uprchlíky totiž mohou do Itálie vracet, pokud vedle povolení nemají také prokazatelné finanční prostředky.

A o víkendu ještě Paříž přiostřila, když zablokovala několik vlaků s tuniskými imigranty. V tomto případě to však nakonec zdůvodnila nepovolenými demonstracemi, neboť s přistěhovalci jelo mnoho protestujících.

Akce obou zemí schengenská pravidla neporušují, ale je "nebezpečí nerespektování ducha schengenské smlouvy o svobodném pohybu", varoval předseda Evropské rady Herman Van Rompuy.

Itálie o své těžce zabezpečitelné hranici (ostrov Lampedusa je 113 kilometrů od tuniského pobřeží) varovala už dlouho, ale ze strany ostatních členských států se jí nedostalo dostatečné podpory; Evropská pohraničářská agentura FRONTEX má mizerné prostředky, než aby mohla být efektivní posilou ve Středozemním moři. Možná Itálie svůj překvapivý krok podnikla jako svým způsobem evropské varování před přistěhovaleckou hrozbou - ostatně za ním stojí též současný ministr zahraničí Franco Frattini, bývalý eurokomisař pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost, tudíž v dané problematice navýsost zkušený.

Sarkozyho voda a víno

Francouzská reakce až tak překvapivá není, nota bene v situaci, kdy francouzského prezidenta válcuje předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Stačí se ale s odstupem podívat na čísla a je zřejmé, že tu jde hlavně o gesta, Sarkozy se snaží bodovat hlavně u voličů, kteří oscilují mezi vládní pravicí a "hodněpravou" Národní frontou. Nejaktuálnější statistiky, totiž z roku 2008, ukazují, že Francie za ten rok přijala 90 tisíc cizinců ze zemí mimo EU a celkem takových má na dva a půl milionu. I kdyby mělo všech těch šestadvacet tisíc příchozích z Tuniska příbuzné ve Francii a vydalo se právě za nimi, těžko to přirovnat k imigračnímu tsunami.

A co je smutnou ironií, během svého (totiž oficiálně francouzského, samozřejmě) předsednictví EU, v říjnu 2008, Nicolas Sarkozy inicioval Evropský pakt o imigraci a azylu, který podepsali představitelé celé sedmadvacítky. Jeden z jeho pilířů: "Členské státy, které se musí potýkat s masivním, neúměrným přílivem migrantů (co se týče jejich přijímacích kapacit), musí mít možnost spolehnout se na fungující solidaritu ostatních členských států."

Schengen na půl cesty

Ukazuje se, že Schengen a obecně politiky EU o vnitřních věcech jsou, jako řada dalších odvážných projektů evropské integrace, polovičaté. Otevření hranic logicky potřebuje koherentní pravidla o azylu a imigraci napříč členskými státy, ne-li přímo přesunutí těchto kompetencí do Bruselu, stejně jako auto potřebuje brzdy.

"Unie zajišťuje, že na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob, a rozvíjí společnou politiku v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochrany vnějších hranic, která je založena na solidaritě mezi členskými státy a je spravedlivá vůči státním příslušníkům třetích zemí," stojí v Lisabonské smlouvě. Ale z takových politik zatím existují jen zárodky. Například směrnice o návratech ilegálních přistěhovalců nebo mechanismus přerozdělení žadatelů o azyl, o jehož aktivaci poprvé požádala letos Malta; té už evropské země od pár stovek uprchlíků ulevily.

Tunisko je ale něco úplně jiného, nejde tu o uprchlíky, kteří by se nemohli vrátit do své vlasti, ale o ekonomické migranty, kteří prostě chtějí za lepším. Začátkem dubna se Itálie dohodla s Tuniskem, že takové bude z Lampedusy vracet, ale už se to netýká těch, co dorazili předtím. Dohody o repatriaci nejsou nic jednoduchého, Evropská unie tu začíná od členských států přebírat roli jen velmi pomalu.

"Pořád říkám, že nám dnes v Evropě chybí vůdcovství a solidarita. Komise je připravená přinést řadu návrhů na společnou azylovou a imigrační politiku, boj s nelegálním přistěhovalectvím, ale i na umožnění legální imigrace, neboť potřebujeme pracovní sílu," říká tak komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová. "Potřebujeme, aby členské státy ukázaly silné vedení, když to vysvětlují v národních debatách." Právě návrhy na společná azylová a imigrační pravidla eurokomisařka představí 12. května v Radě EU na zasedání ministrů vnitra.

Rozpad Schengenu je dnes velmi nepravděpodobný scénář, ale tlaky ještě budou narůstat. Na vnějších hranicích Libye jsou statisíce cizinců, někteří už v zemi měli práci, jiní čekali na příležitost přeplavit se do EU. Zadržoval je Muammar Kaddáfí, který uzavřel s Itálií významné dohody - ty ale patrně pohřbí válka. Humanitární organizace většinu z nich repatriovala do původních vlastí, ale například do Somálska či Eritreje uprchlíky vracet nelze, kvůli konfliktům to mezinárodní právo zakazuje.

Šestadvacet tisíc migrantů z Tuniska je jen začátek, na který by EU a hlavně členské vlády měly reagovat. Nějak konstruktivně a s nutnou dávkou solidarity, ne se hašteřit jako Itálie s Francií - třeba resuscitovat pakt o imigraci, protože imigrace zkrátka je celoevropský problém.