Před 75 lety, 1. prosince 1936, se Hitlerjugend (HJ) zákonem stala oficiální výchovnou organizací nacistické třetí říše. V té době už měla za sebou desetiletou historii. Dobové filmy a fotografie vykreslovaly její náplň jako sport, přírodu, stanování, táborové ohně či zpěv písní.
Zejména ve válečných letech byla však realita zcela jiná - členství v HJ zahrnovalo spíše přísnou politickou výchovu, předvojenský výcvik a dril.
Většina mladých se ale do HJ (zahrnující vedle stejnojmenné organizace pro chlapce mezi 14 a 18 lety i Bund Deutscher Mädel pro dívky v témže věku a dvě odnože pro mladší děti od 10 do 14 let) přihlásila dobrovolně. Mnohým tehdy poskytla únik před neutěšenou všední realitou, případně z dosahu přísné rodičovské výchovy.
HJ však ani zdaleka nebyla tak neškodná. Fungovala jako účinný nástroj k ovládnutí a indoktrinaci nastupující generace.
Chlapci se v ní měnili v loajální a disciplinované bojovníky, dívky pak v pokorné strážkyně rodinného krbu a "dodavatelky" dalších vojáků.
Všem pak byla vštěpována zvrácená dogmata o nadřazenosti nordické rasy a nutnosti očistit národní společenství od "nepřátelských elementů", zejména Židů.
Zkušenost se členstvím v HJ poznamenala celou generaci německých dětí, včetně řady pozdějších představitelů veřejného života - papeže Benedikta XVI., nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse či dlouholetého ministra zahraničí SRN Hanse-Dietricha Genschera.
