Jak se <span>Turkova zahrádka </span>stala symbolem sjednocení Berlína

V roce 1983 našel Osman Kalin kousek volné půdy na západní straně Berlínské zdi a založil si na něm skromnou zahrádku. Ta se po pádu Zdi stala svéráznou ikonou, lákající tisíce turistů zvědavých na scenérii, která jakoby nebrala v potaz konec studené války.

Na parcele nedaleko od slavného strážního Checkpointu Charlie bují kapusty, třešně a vinná réva a nijak zvlášť by se nelišila od pozemků jiných zahrádkářů, kdyby za sebou neměla zvláštní historii. Byla sice na západní straně Zdi, jenže stále na území Německé demokratické republiky.

Ta při její výstavbě v roce 1961 jednoduše šetřila na materiálu, a místo aby kopírovala všechny kličky hranice, postavila bariéru přímější a kratší. De facto se tak vzdala malých území, čehož právě Osman Kalin nevědomky využil. Jeho enkláva uvnitř někdejší exklávy se časem stala symbolem jedinečné historie města, jeho rozdělení a přerodu.

„Měl veliké štěstí," vysvětluje Kalinův syn Mehmet, „bez Zdi by se to možná vůbec nestalo. Když přišel do Německa, nikdy se mu ani nesnilo, že by mohl mít takovou zahradu."

Podobně jako u spousty jiných nemovitostí, obydlených po druhé světové válce squattery, nebyl ani právní status Kalinovy zahrádky vyjasněn. Mehmet by však rád pozemek zlegalizoval. „Kdo ví, co tu bude za sto let. Ale jestli se nás budou snažit vytlačit, budu bojovat právě tak, jako dřív otec."

Západ nebo Východ, proti všem

Ten neměl ani tušení, v jaké situaci se jeho zahrádka nacházela, ale hrdě ji hájil proti strážcům z obou stran Zdi. První přišli pohraničníci Západního Berlína a snažili se stavebního dělníka na odpočinku vyhodit. Ten se ale nedal, líčí Mehmet vzpomínky svého čtyřiaosmdesátiletého otce, kterému už paměť neslouží. „Poslal je někam. Řekl jim, že mu to místo dal Bůh."

O pár týdnů později jej navštívil důstojník a dva vojáci z druhé strany. Ti měli obavy, že je Kalin špionem nebo že buduje tunel, kterým by východní Němci mohli překonat hranici. Ani jejich kalašnikovů se zahrádkář nezalekl a vynadal jim po tureckém zvyku do „oslích synů".

Vzápětí se ale debata umírnila a vojáci jej nechali dál pěstovat, pokud jeho plot nepřeroste Zeď. „Potom se spřátelili. Otci každý rok posílali víno a sušenky."

Kalin se narodil na vsi v turecké Anatolii v roce 1925, v devětatřiceti letech emigroval do Rakouska, pak do Německa, až se v roce 1980 usadil v Berlíně. Když šel tři roky nato do důchodu, rozhodl se vyklidit zaneřáděný kus země na úpatí Zdi, postavil provizorní chatrč a zasadil první česnek a cibuli. Zahrádka i přístřešek se s postupem času rozrůstaly, převážně z nalezených zdrojů. „Okolo se povalovaly staré ledničky a všechno možné haraburdí, se kterým začal. Pracoval tam každý den, včetně nedělí," vypráví Mehmet, vyučený kameník.

ČTĚTE TAKÉ: Levicová mládež v Berlíně podpaluje luxusní auta
                        Zuřivé pouliční bitvy v berlínské čtvrti Kreuzberg

Po pádu Zdi se pozemek rozrostl, Kalin však narazil na nové administrativní překážky. Nejprve po sjednocení náležel pozemek pod distrikt Mitte, jehož představitelé se s existencí takové anarchie nechtěli smířit a málem Kalina vyhnali.

Pak ale přešel pod správu Kreuzbergu, jenž je baštou levice a alternativy západní části města a kde je třetina obyvatel cizího původu. Na tamní radnici jsou k podobným projektům tolerantnější, byť stále není právní status Kalinovy zahrady vyřešený.

„Řekněme, že nikdo nechce měnit status quo," vysvětluje Joerg Flaehmig, mluvčí starosty. „Když začneme vyšetřovat zdravotní a bezpečnostní podmínky chatrče, můžeme skončit v situaci, jakou si nikdo nepřeje. Lidé o ni nechtějí přijít, protože je to součást éry sjednocení a dnes náleží do tkáně města."

Instituce svého druhu

Chata má dnes dvě patra, toaletu s tekoucí vodou a verandu, hledící na západ města, zdobí ji německá a turecká vlajka. Stavba ze starého nábytku ostře kontrastuje s moderními budovami, které v okolí postavili po pádu komunismu za mnoho milionů, a i proto je dnes vyhledávanou turistickou destinací.

"Stromový dům u Zdi" (Baumhaus am der Mauer) zmiňují některé průvodce a podle Kalina mladšího přiláká do Kreuzbergu až sto lidí denně. Doufá, že bude jednou uznán jako oficiální památka. „Město na něm také vydělává," soudí pětačtyřicetiletý Mehmet. S tím by radniční mluvčí souhlasil: „Stal se institucí," říká Flaehmig. „Ne zrovna naleštěnou turistickou atrakcí, ale ukazuje velmi speciální stránku města."

Autobusové zájezdy, cyklisté i chodci, Japonci i místní se pravidelně zastavují a obdivují úrodnou zahrádku, kde bělovousý Osman den co den sedává.

Někteří odhadci ji oceňují na víc jak sto tisíc eur (přes dva a půl milionu korun), ale Kalinovi odmítají se o prodeji vůbec bavit. „Vždycky říkáme ne. Kdyby ji otec prodal, do měsíce by zřejmě zemřel," usuzuje Mehmet. „Bylo by to jako prodat sebe sama. Když jsme zde, jako bychom byli v Turecku."

Foto: flickr.com/melita, flickr.com/thedrownedandthesaved, Profimedia, Bild.de, Reuters