Jak si Francouzi čepýří vlastní peří

Jak rychle se zapomnělo na tolik kritizované organizační zmatky, které provází letošní francouzské předsednictví. Ještě před několika týdny se říkalo, že pařížská arogance je v podstatě pozitivní šancí pro Čechy, kteří se po Francouzích ujmou šéfování Evropské unie. A lidé znalí bruselských poměrů obvykle neopomněli poznamenat, že malá země obvykle zařídí příjemnější předsednictví.

Teď se z ničeho nic všichni společně děsí toho, až české kralování nad unií v lednu začne, a že by možná veleúspěšný Nicolas Sarkozy měl raději pokračovat.

Alespoň to tak píší francouzské deníky, tedy novináři, které vídám při tiskové konferenci prezidenta Sarkozyho uznale kývat hlavou na to, jak všemocný šéf mocného státu chrlí další své ideje o nutnosti překopat kapitalistický systém. Francouzští novináři jsou vesměs levicově orientovaní a Češi jsou pro ně liberální a proameričtí a proto nebezpeční. Sarkozyho obrovský vliv na francouzská média je také dostatečně znám.

Skepse vůči Čechům je samozřejmě na místě. Česká vláda nikdy předtím v čele unie nestála. Navíc její přehlíživost vůči evropským ideálům může vyvolávat myšlenku, proč jsme tedy to té EU vůbec lezli, když je tak špatná.

Je také pravda, že Česko je na mezinárodní scéně trpaslík. Například ruské vedení to dává jasně najevo, jako by dnes už devatenáct let svobodné a suverénní země mezi ruskou hranicí a Německem neexistovaly. A tudíž by český premiér podstatně hůře prosazoval příměří s Gruzií.

Na druhou stranu se nemohu ubránit pocitu, že to, co nyní rozpoutal především francouzský tisk (rakouský bulvár se jím inspiroval), jde ruku v ruce s prve zmíněnou arogancí.

Zaprvé není taktické podlamovat sebevědomí nováčka, který se navíc potácí v těžkém vnitropolitickém bahně, za které si samozřejmě může sám. Není to prostě dobré pro nikoho. Nemluvě o tom, že šéfovat unii po těžkotonážní Francii by nebylo snadné zřejmě v žádné době.

A nepřeceňujeme také trochu Sarkozyho schopnost sjednocovat a předkládat univerzální léky na všechno?

Ano, narychlo svolal několik krizových summitů ke gruzínské a finanční krizi. Pomohl ukončit boje v Gruzii. Ale nebyl to on, kdo přišel se „spásnou" myšlenkou odkupu významných podílů v klíčových bankách, aby se tak zabránilo jejich kolapsu. Byl to britský nápad a navíc pocházel z kuchyně Gordona Browna, který je podobně jako český prezident, i když s menším opovržením, označován v Bruselu za euroskepticky odtažitého.

Stejně tak Sarkozyho poslední nápad, aby každý stát vytvořil vlastní suverénní fond, kterým by chránil své „národní šampiony" (velké národní firmy) před pokoutním ovládnutím jakousi neevropskou společností, nepatří mezi ty, kterým by všichni tleskali. Sarkozy je znám svojí politikou ochranářství, která ovšem naráží na liberálnější vrata německého kancléřství či Downing Street 10, nemluvě o budově Evropské komise v Bruselu.

Sarkozy je nepochybně schopný politik, jehož energie a schopnosti strhnout ostatní mnohým jiným politikům chybějí. Ještě nedávno ale byl u příležitosti prvního výročí svého prezidentství spíše tepán za neplnění svých slibů o změně.

Vzácnou jednotu v unii nevytvořil francouzský prezident, ale pocit ohrožení, že se vše hroutí. A právě krize obvykle produkují státníky. Můžeme jen (snad ne marně) doufat, že povyrostou i čeští politici. Předsednická role je pro to jedinečná příležitost.

Foto: archiv, Petra Mášová, AP