Vždy když dojde na téma rozšiřování Evropské unie, většina se více či méně nadšeně zadívá směrem na východ, na Balkán, Turecko. Český prezident Václav Klaus pak vrhá pohled tak daleko, kam až sahá Kazachstán. Co na tom, že se té oblasti říká Střední Asie.
Málokdy se v této souvislosti člověk obrátí na západ. Díky ropě a plynu bohatí Norové do EU stejně nechtějí, i když i to se mění. Podobně jsou na tom Švýcaři schovávající se za vysokohorské masivy.
Ale o ledovém a v Atlantiku zapadlém Islandu se obvykle mnoho nepřemýšlí. Jenže finanční krize, která na Island dolehla výjimečně těžce, mění a ohýbá zarytá přesvědčení na mnoha koutech zeměkoule. Není tedy divu, že bankrotující Island začal po unii pošilhávat s větším zájmem než dříve. Přesněji s pohledem trosečníka na potápějící se lodi natahuje ruce po provazech zaoceánského parníku, který má ovšem sám co dělat, aby se sunul dál.
Islandský premiér Geir Haarde před pár dny oznámil vytvoření komise, která má analyzovat případný vstup ostrovního státu do Evropské unie.
Islandské ministerstvo zahraničí má vypracovat akční plán s uvažovaným rokem členství už v roce 2011. Premiér Haarde pak oznámil, že vládnoucí Nezávislá strana hodlá svolat svoji stranickou konferenci hned v lednu, aby mimo jiné mohla co nejrychleji projednat svůj postoj vůči EU.
Island na rozdíl od Norska o členství v unii nikdy nežádal. Z Reykjavíku je to do Evropy skoro stejně daleko jako do Washingtonu. Je tak trochu na půl cesty. I proto se tu konal průlomový sovětsko-americký summit mezi Michailem Gorbačovem a Ronaldem Reaganem v roce 1986.
Posun Islandu směrem k Evropě je to významný a ani ne příliš nelogický. Islandu by nemělo trvat příliš dlouho splnit nutné podmínky, aby mohlo do unie vstoupit. Už nyní ostrovní stát zavedl většinu evropské legislativy, která mu umožňuje být součástí jednotného evropského trhu.
Islandský zájem o unii je tak spíše zájmem o euro. To podle analytiků prozatím uchránilo například Irsko před islandským karambolem. Nikoli však před recesí.
Pro euroskeptiky kdekoli v Evropě může být nakročení Islandu k unii vítaným i nevítaným signálem. Odpůrci politické unie obvykle patří mezi nehorlivější zastánce dalšího rozšiřování i proto, že čím více členů, tím hůře se mnohonárodnostní kolos dál politicky integruje. To, s čím ale asi nebudou souhlasit, je, že členství v unii, zejména pak v eurozóně, je v tuto chvíli nejúčinnějším lékem na řadu současných bolestí.
Jistě zdravý rozum káže, že nic na světě nelze brát s nekonečnou jistotou za bernou minci. To platí i o euru a jeho stabilitě. Zároveň je ale zábavné vidět škarohlídy, kteří euro zatracovali a nyní sledují, jak se z něho postupně stává měna pevnější než dolar či libra. Ostatně moji britští kolegové v Bruselu, kteří jsou placeni v librách, si každodenně stěžují, jak je slábnoucí britská měna připravuje o čtvrtinu příjmů.
Foto: AP, Profimedia
