Jedním ze států, které vznikly díky kolapsu někdejší habsburské říše, bylo i Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), jehož vznik byl slavnostně vyhlášen 1. prosince 1918. V jednom státě se přitom sešli lidé, kteří za první světové války bojovali na opačných stranách fronty. Zatímco Chorvaté a Slovinci umírali za císaře, Srbsko patřilo k vítězným dohodovým státům a hrdinné srbské vzdorování přesile z počátku konfliktu obdivoval celý svět.
Jazykově blízké národy, které začaly žít pod vládou srbské dynastie Karadjordjevičů, ovšem za sebou měly velmi odlišnou historickou zkušenost a jejich vrcholní představitelé různě vnímali i výsledky "velké války". Zatímco Srbové se oprávněně považovali za její vítěze a nové království značná část z nich brala jako "rozšířené Srbsko", v chorvatském prostředí panovaly o poznání zdrženlivější postoje. A to přesto, že už za války spolu Srbové a Chorvaté spolupracovali.
V současném Chorvatsku se vznik Království SHS připomíná o poznání méně než v Srbsku, velké rozdíly v hodnocení konce první světové války pak vyplují na povrch také v případě srovnání s Českou republikou či Slovenskem. Téměř všichni chorvatští - ale i slovinští - vojáci do konce války bojovali za Rakousko-Uhersko a jejich nepřítelem nebyla monarchie, ale zejména Italové, kteří měli výrazné územní nároky na habsburské oblasti osídlené i jihoslovanským obyvatelstvem.
Rozdílné vedení vlád
Příchod vojáků srbské armády na konci listopadu 1918 na jednu stranu zachránil velkou část historických chorvatských území, ať už v Dalmácii nebo ve vnitrozemí, zároveň ovšem ukončil krátký život nezávislého - ovšem neuznaného - Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Ten vznikl pouhý den po Československu, 29. října 1918, a jeho vyhlášením se záhřebský parlament oficiálně rozešel s Vídní a Budapeští (většina území současného Chorvatska totiž byla po staletí podřízena Uhrám).
Obě hlavní součásti nového státu se přitom lišily nábožensky, kulturně, ale i přístupem k politice. Zatímco v Chorvatsku v posledních dekádách monarchie zakořenila parlamentní demokracie, v patriarchálním Srbsku se ještě v roce 1903 měnila vládnoucí dynastie surovou vraždou krále a jeho choti. Západní části jihoslovanského království byly i hospodářsky vyspělejší, bělehradské kruhy ale často vycházely z přesvědčení, že právo vládnout mají díky hrdinství srbského národa hlavně ony.
Není proto divu, že se mezi válkami nepodařilo zcela odstranit napětí mezi jednotlivými částmi země, teprve od roku 1929 nesoucí oficiálně název Jugoslávie. Jednotný stát se z etnicky různorodého království marně pokoušel vybudovat také následník trůnu a pozdější panovník Alexandr. Ten usedl na trůn v roce 1921 (fakticky ale vládl místo svého starého otce Petra I. už dříve) a o osm let později převzal moc ve státě, kde zavedl svou osobní diktaturu.
Rozpad a opětovné sjednocení
Alexandrovy snahy o vnucení jugoslávské identity kulturně, nábožensky i národnostně rozděleným poddaným ale nevyšly. Zejména Chorvaté požadovali více práv a jejich radikální část, sdružená v organizaci Ustaša, neváhala sáhnout ani k násilí a nakonec v říjnu 1934 i k vraždě panovníka. Jeho Jugoslávie žila ještě sedm let, než se z ní po německém útoku vyčlenil loutkový fašistický chorvatský stát a o zbytek se podělily Německo, Itálie, Bulharsko a Maďarsko.
Po druhé světové válce byla Jugoslávie obnovena, ovšem jako republika, ve které hrála prim komunistická strana vedená Josipem Brozem Titem. Jím vedení partyzáni získali všeobecné uznání během odboje proti Němcům, Italům i domácím nepřátelům, ztělesňovaným roajalistickými četníky. Tito vládl zemi i poté, co se v roce 1948 ve zlém rozešel se Stalinem a až do své smrti v roce 1980 lavíroval mezi Východem a Západem. Zemi se mu - i za cenu vysokého zadlužení - podařilo výrazně modernizovat.
Napětí mezi jihoslovanskými národy ale nezmizelo ani během zdánlivě klidných čtyř dekád, kdy žily pod hesly o bratrství a jednotě. Po pádu železné opony potlačované vášně vyústily v sérii krvavých konfliktů, z nichž vzešly nové státy - Slovinsko, Chorvatsko, Bosna nebo Makedonie. Jugoslávie sice existovala až do roku 2003, posledních 11 let už ji ale tvořily jen Srbsko a Černá Hora. V únoru 2003 pak obě země vytvořily volnější soustátí a o tři roky později se rozešly docela.
