Hlavní politický problém Moldavska tkví v chybějící vlastní identitě. To nevyřeší ani čerstvé volby, protože ani jedna ze stran usilujících o vítězství nedokázala předložit svůj projekt budování státu, který - téměř dvě desetiletí po dosažení nezávislosti - by dokázal sjednotit národ, napsal dnes ruský list Kommersant.
Nedělní předčasné parlamentní volby v Moldavsku, po půldruhém roce politického patu, vyhrála podle předběžných výsledků prozápadní koalice nad komunisty. Ti sice získali 41,2 procenta hlasů, avšak parlament ovládnou jejich konkurenti.
Po sečtení 92 procent odevzdaných hlasů získaly koalice Liberálních demokratů premiéra Vlada Filata, Demokratické strany předáka Mariana Lupua a liberálů úřadujícího prezidenta Mihaie Ghimpua dohromady získala zhruba 50 procent hlasů, uvedla volební komise.
Pokud se vítězství prozápadních stran potvrdí a na dosavadním poměru se už nic nezmění, bude to sice znamenat porážku komunistů, ale vítězové zřejmě nedosáhnou nutné většiny, aby mohli zvolit prezidenta a překonat tak politickou krizi.
Ke zvolení prezidenta je ve 101členném parlamentu třeba většinu 61 hlasů.
Problém s chybějící identitou, píše list Kommersant, určilo několik faktorů. Samo hnutí za nezávislost na Sovětském svazu se v Moldavsku odehrávalo pod prorumunskými hesly a tím se lišilo od ostatních sovětských republik (nelze si ani představit, že by se třeba Litva chtěla připojit k Polsku obnovením Lublinské unie z roku 1569).
Nejdramatičtějším okamžikem tohoto hnutí se stal přechod moldavského jazyka z cyrilice na latinku, což se stalo důvodem pro odvetnou reakci ruského obyvatelstva a pro vytvoření Podněstří (enklávy proruských separatistů - pozn. ČTK).
Na druhé straně však pokus o rychlé sjednocení s Rumunskem, podniknutý na počátku nezávislosti, odhalil, že v Moldavsku jsou dvě kategorie obyvatelstva, které si sloučení nepřejí.
Jednak jsou to obyvatelé moldavské provincie, kteří se cítí být více sovětskými lidmi než potenciálními Rumuny. Právě tito nepříliš mobilní, ale početní voliči představují jádro příznivců moldavských komunistů.
Porumunšťování u nich probouzí nepříznivé asociace ohledně konfliktu s Podněstřím (proti Rusům nikdy nic neměli, na rozdíl od romanticky naladěných intelektuálů-přívrženců sjednocení s Rumunskem) a s hospodářskými problémy.
Druhou kategorii odpůrců sjednocení tvoří prakticky celá politická elita, snad s výjimkou liberálů Mihaie Ghimpua.
Moldavští politici si vedli stejně jako Alexandr Lukašenko a jeho lidé, kteří po roky hlásali proruská hesla, ale ve skutečnosti si nepřáli začlenění Běloruska do Ruska.
Moldavsko, které i tak nenašlo svou identitu, se dnes ocitlo na křižovatce. Hypotetická unie s Rumunskem by znamenala nepřijatelné pohlcení silnějším sousedem, jako tomu bylo v meziválečném období, kdy v politice královského Rumunska zůstávali rodáci z Besarábie na periferii.
A i evropská perspektiva vypadá mlhavě: zemi s nevyřešeným územním problémem a se zaostalou ekonomikou do Evropské unie nepřijmou a vyjednávat o zóně svobodného obchodu lze roky (ani "oranžová" ukrajinská vláda nedokázala takové jednání dovést do konce).
Za této situace může hledání národní identity trvat mnoho desetiletí. Ale cena za zpozdilost je vysoká: bez vlastní identity zůstane Moldavsko za jakékoli vlády na periferii současné Evropy.
