Autonomie kolonií
Před osmdesáti lety vznikl britský Commonwealth

Síla separatismu, klíčící v provinciích britského impéria na úsvitu 20. století, donutila Londýn k vydání Westminsterského statutu. Tento zákon přijatý před 80 lety, 11. prosince 1931, formálně uznal rovnoprávné postavení parlamentů zámořských dominií (Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická unie, Nový Foundland) a Irska vůči tomu westminsterskému. Britské impérium změnil v Britské společenství národů, které se od roku 1946 začalo nazývat Společenství (Commonwealth).

Statutu předcházela takzvaná Balfourova deklarace - zpráva z imperiální konference britského impéria v Londýně roku 1926, která říká, že "dominia jsou autonomní společenství uvnitř britského impéria, rovnoprávná svým statutem, nepodřízená jedno druhému v žádné ze svých vnitřních či vnějších záležitostí, ačkoli spojena společnou věrností koruně a volně sdružena jako členové Britské společnosti národů".

Mezinárodní postavení a státnost dominií tak byly posilovány a k řešení otázky jejich podřízenosti vůči britské koruně v roce 1929 svolali imperiální konferenci, jejíž doporučení měla být vložena do Westminsterského statutu. Ten byl v roce 1930 schválen další imperiální konferencí, na níž byly zastoupeny všechny členské země.

Modře členové, zeleně pozastavené členství (Fidži), oranžově bývalí členové, tyrkysově britská zámořská území a korunní závislá území.

Konference akceptovala rostoucí separatismus a neochotu dominií podílet se na mezinárodních smluvních závazcích Británie.

Také bylo doporučeno, aby generální guvernér reprezentující krále a fungující jako hlava státu v každém dominiu už nadále nezastupoval britskou vládu v diplomatických vztazích mezi oběma zeměmi.

Podle statutu už nemohl britský parlament napříště přijímat zákony, které by platily pro dominium, pokud s tím samo nesouhlasilo, a žádný zákon přijatý parlamentem některého dominia nemohl být zbaven platnosti na základě toho, že odporuje britskému právu.

Dominia se tak stala suverénními státy s vlastními parlamenty, úplnou svobodou politického uspořádání a vlastní zahraniční politikou.

Politika, nostalgie, nebo byznys?

V rámci Britského společenství národů představovala rovnoprávné partnery metropole, k níž je poutaly svazky citové (věrnost osobě britského panovníka), politické (účast na imperiálních konferencích) a hospodářské (finance, obchod a doprava).

Austrálie schválila statut v roce 1942, na Kanadu se zákon vztahoval bez potřeby ratifikace. Irsko statut nikdy formálně nepřijalo, stejně jako Nový Foundland. Nový Zéland jej přijal v listopadu 1947. Postavení britských korunních kolonií vůči metropoli se Westminsterským statutem nijak nezměnilo.

"Stará" dominia britské říše se po přijetí statutu stala samosprávnými zeměmi, které se volně sdružily ve Společenství. To přežilo dodnes a je volným a dobrovolným sdružením Británie a jejích bývalých kolonií (pouze dvě země se po získání nezávislosti odmítly připojit - Barma a Irsko). Funguje na základě přátelských vztahů a spolupráce. Většina členských zemí uznává britského panovníka jako symbolickou hlavu státu.

Dnes je členem Commonwealthu 54 samostatných zemí a dále závislá území a teritoria pod správou Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu. Na jeho území žije přibližně 2,1 miliardy obyvatel. Hlavním úřadem je Sekretariát Commonwealthu se sídlem v Londýně.