Při autonehodě 31. srpna 1997 v Paříži tragicky zahynula princezna Diana. "V podstatě až teď, po dvaceti letech od té bolesti, jsem schopen otevřeně hovořit o matčině smrti," říká princ William, v pořadí druhý následník britského trůnu.
Jak se stalo, že naproti mně sedí milý mladý člověk, navíc příští král a rozmlouvá se starým levicovým republikánem?
Abych byl upřímný, vůbec mě nezajímá, odkud lidé pocházejí, rád se setkávám a hovořím s lidmi různého původu. A náš rozhovor považuji za dobrou příležitost mluvit o něčem, co je blízké nám oběma.
Znal jsem se s vaší matkou, princeznou Dianou...
Vím, že jste se znali. Od její smrti uplynula spousta času. V podstatě až teď, po dvaceti letech od té bolesti, jsem schopen otevřeně hovořit o její smrti.
Co bylo nejtěžší?
To nekonečné kráčení za rakví byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy musel udělat. Ale kdybych se během průvodu topil v slzách, jak by to vypadalo?
Za rakví jste šel spolu s bratrem Harrym, otcem Charlesem, dědečkem, princem Philipem, a strýcem Charlesem Spencerem, bratrem zesnulé Diany. Jak je ale možné netopit se v slzách, když se cítíte přesně naopak?
V takových situacích jde o sebeovládání. Necítil jsem se dobře - všude bylo mnoho hluku, pláče a nářků, lidé házeli různé předměty, omdlévali. Ohlížím-li se do minulosti, ten nápor zármutku a dalších emocí byl skutečně velmi silný, bylo to velice nepříjemné.
Během těch těžkých dní jste spolu s dalšími členy královské rodiny pobýval na zámku Balmoral ve Skotsku. Byli jste tam ukryti před světem?
Absolutně jsem netušil, jak obrovský smutek se šířil světem, a už vůbec jsem nevěděl o nevšedních událostech, jež se následně děly před Buckinghamským palácem. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že jsem ztratil mámu. Bylo mi patnáct let, Harrymu téměř třináct a prožívali jsme tu obrovsky silnou realitu, že jsme bez matky.
Autorem rozhovoru je Alastair John Campbell, celé znění si můžete přečíst v aktuálním vydání magazínu INTERVIEW, jemuž byl rozhovor exkluzivně poskytnut.
