Francouzská diplomacie se vydává stále klikatějšími cestami. Na mnohé mise jsou vysílány osobnosti blízké prezidentu Nicolasi Sarkozymu, což hrozí rozmělněním a oslabením funkce ministra zahraničí. Zainteresovaní to ale popírají.
"Francouzská diplomacie mi neuniká a jsou všechny důvody si gratulovat, že se vrátila na světovou scénu," řekl nedávno ministr zahraničí Bernard Kouchner, když na něho novináři a členové parlamentu dotírali otázkami ohledně jeho role ve vládě.
Po velvyslancích se zvláštním posláním - Michelu Rocardovi pro Arktidu, Jacku Langovi pro Kubu a Severní Koreu - bylo v poslední době vidět několik poradců nebo pracovníků prezidentské kanceláře v Sýrii, Libanonu nebo Číně.
"Někteří šéfové státu raději vidí někoho blízkého prezidentovi, protože chtějí některá poselství zaslat přímo," ospravedlňoval se generální tajemník prezidentské kanceláře a prezidentova pravá ruka Claude Guéant po návratu z nové mise v Damašku. Prezidentův zvláštní poradce Henri Guaino byl ve stejné době v Libanonu.
Zasahuje a dohlíží všude
Podle expertů souvisí vývoj francouzské diplomacie hlavně se všudypřítomností šéfa státu.
"Nicolas Sarkozy si v zahraniční politice počíná stejně jako v politice vnitřní, zasahuje do ní a zblízka na ni dohlíží," shrnul to Pascal Boniface z Institutu pro mezinárodní a strategické vztahy (IRIS).
"Prezident má tendenci všechno centralizovat. K diplomatům nemá žádnou důvěru," řekl Philippe Moreau-Defarges z Francouzského ústavu mezinárodních vztahů (IFRI).
Quai d'Orsay (ministerstvo zahraničí) otázku bagatelizuje. "Francouzská diplomacie je diplomacie v pohybu, aby usnadňovala řešení, poselství přicházejí prostřednictvím kontaktů na všech úrovních," říká se tam.
Bernard Kouchner také poukazuje na svá častá setkání s Guéantem a se Sarkozyho diplomatickým poradcem Jeanem-Davidem Levittem, zaměřená na "harmonizaci a vzájemné doplňování jednotlivých kroků". Na jejich misích není prý nic nenormálního, "pokud o nich vím", dodává.
Guéant říká, že "je jen jedna politika - ta prezidentova. Pak nastává dělba práce."
Pokud jde o obnovování kontaktů, ať už jde o Sýrii nebo Čínu, často to fakticky připadá Elysejskému paláci. Když vypukne nějaká krize nebo lidské drama, jako tomu bylo na Srí Lance nebo v Guineji, objevuje se v popředí scény ministr zahraničí, někdy marně, někdy zazáří.
Popularita za objev humanitárního vměšování
"Nebyl bych pro prezidenta moc zajímavý, kdybych neměl tuto svobodu tónu," řekl Kouchner, přičemž připustil, že mívá se Sarkozym rozpory.
Pascal Boniface řekl, že ministr "může ovlivňovat" definování politiky v Elysejském paláci, jen když má vliv u prezidenta. Podle něho je Kouchner, vynálezce humanitárního vměšování, šéfovi státu užitečný hlavně v této oblasti a díky své popularitě, a to i když má méně prostoru než jeho předchůdci.
Proslul v sedmdesátých a osmdesátých letech jako zakladatel humanitárních organizací Lékaři bez hranic a později Lékaři světa, které působí v mnoha konfliktních či jinak trpících oblastech zejména třetího světa.
Bernard Kouchner je jakožto člověk levice v konzervativní vládě "člověk pro vztahy s veřejností, ne člověk pro administrování", soudí Moreau-Defarges.
Zvláštní diplomatické mise jako ve Francii se ve Velké Británii a v Německu nepoužívají. Naopak ve Spojených státech jsou velké záležitosti svěřovány zvláštním vyslancům (například George Mitchell pro Blízký východ či Richard Holbrooke pro Afghánistán a Pákistán), čímž se omezuje role ministerstva zahraničí, už tak zúžená Radou národní bezpečnosti a Bílým domem.
Foto: ČTK/AP, Reuters, flickr.com/sokwanele
